Adam Drda
Bezmála osmdesátiletý stařec Miloš Jakeš odcházel včera spolu s Jozefem Lenártem od pražského Městského soudu, pronášeje obligátní výrok komunistických aparátníků - něco v tom smyslu, že "zvítězila spravedlnost a bylo rozhodnuto podle práva…"
Říkají to všichni osvobození totalitní ničemové, od nejnižšího fízla až po expremiéra Lubomíra Štrougala, a vždycky je to stejný nesmysl: nevítězí přece spravedlnost, nýbrž dvanáct let trvající neschopnost české justice vypořádat se s drtivou většinou komunistických zločinů.
Fakt je, že za to soudci tak docela nemohou: kvůli politickému rozhodnutí první polistopadové garnitury neposuzují, zda se obžalovaní prohřešili proti lidskosti, nýbrž zda v nějakém ohledu jednali v rozporu s tehdy platnými zákony.
V případě Jakeše i Lenárta soud zjišťoval, zda se roku 1968 dopustili vlastizrady nebo se na ní podíleli - a jak výstižně napsal jeden z českých komentátorů, "prokázat někomu zradu loutkového státu, kde hlavní slovo měl před srpnem i po srpnu sovětský velvyslanec, je nadlidsky obtížný úkol".
Soudům slouží ke cti, když posuzují pouze to, z čeho jsou představitelé komunistického Československa obžalováni, když se nesnaží dostat je do vězení za každou cenu, bez věrohodných důkazů. Právní kontinuita konec konců není jejich problém, určili ji političtí tvůrci zákonů.
Potíž je v tom, že v řadě případů dávají soudci najevo, že jim případy, svázané s komunismem zrovna neleží na srdci: snad nejznámějším příkladem je nekonečná tragikomická fraška s estébáckým vyšetřovatelem Aloisem Grebeníčkem v hlavní roli.
Případ vlastizrádců, který se rovněž táhne léta, sice není tak transparentní, ale přesto se popsané praxi docela nevymyká. Podle svědectví novinářů, kteří proces sledovali, nebyla soudkyně dobře připravená, neorientovala se ve věci a neuměla si zjednat pořádek v soudní síni.
Týdeník Respekt píše, že ve středu například odmítl bez zákonného důvodu vypovídat jeden z estébáků, kteří na pokyn Sovětů zatýkali v srpnu '68 Alexandra Dubčeka, přičemž soudkyně ho bezradně nechala odejít, místo aby mu udělila pokutu, jak by se stalo v každé jiné kauze.
Pro vyřčení rozsudku v tomto zásadním sporu pak byl vybrán sál, do něhož se nevešli všichni návštěvníci a ti, kteří nenašli místo k sezení, byli záhy nabádáni k odchodu. Přesně totéž se stalo, když byl nedávno vynášen osvobozující rozsudek nad Lubomírem Štrougalem, včetně skutečnosti, že novináři si nesměli pořídit zvukový záznam odůvodnění verdiktu.
Na první pohled se jedná o drobnosti, ale i takové detaily ukazují, jakou váhu český stát své minulosti přikládá.
Případ vlastizrady sice ještě půjde k Vrchnímu soudu, ale naděje na jiný rozsudek je mizivá. Vzhledem k vysokému věku obžalovaných je navíc jasné, že justiční vyrovnávání se s komunismem - nejen v této kauze - pomalu končí. Způsobem, který odporuje lidskému citu pro spravedlnost, protože mužové, zodpovědní za rozsáhé persekuce, nedošli zaslouženého trestu.
Občas se s pochvalou o některých soudech říká, že "nepodlehly společenské objednávce", že dokázaly jednat nestranně. Jenže v Česku i ta společenská objednávka schází a nic nenasvědčuje tomu, že by mohl nastat podobný jev, jako v Německu, kde totalitní zločiny mlčky přecházela válečná generace, ale jejím dětem už lhostejné nebyly.
Proces skončil, a čím zakončit ranní poznámku? Snad posledním příznačným výrokem, který osvobozený, ale verdiktem nepřekvapený Jakeš adresoval jedné reportérce: "Oslavování? Jaképak oslavování? Jedeme domů".
|