Čtvrtek 30. listopadu

předcházející

Boj o guvernéra

Jaroslav Veis

Ve stabilizované zemi by se těžko mohla najít rutinnější součást procesu vládnutí, nežli procedura jmenování guvernéra národní banky.

Ne tak v České republice, kde se jmenování nové bankovní rady a zejména guvernéra a viceguvernéra banky proměnilo v drama, jehož konec je v nedohlednu a řešení nejasné.

Kořeny této situace je nutno hledat jednak v poněkud děravé české ústavě, umožňující dvojí či vícerý výklad některých článků, jednak v dlouhotrvajícím sporu mezi hradem a podhradím - konkrétně mezi prezidentem a dvěma nesilnějšími stranami dolní sněmovny, spojenými opoziční smlouvou.

Podhradí hodlá okleštit prezidentovy pravomoci mimo jiné o právo jmenovat bankovní radu bez schválení vládou a přijímá k tomu zákon, o jehož osudu má rozhodovat ústavní soud.

Hrad proto využil první příležitosti a jmenoval bankovní radu i guvernéra. Podhradí ovšem vrací úder.Vláda se schází na uzavřeném jednání a oznamuje, že nalezla ústavní důvod, proč jmenování guvernéra centrální banky platí jen poté, když jej spolupodepíše premiér.

Vzhledem k již zmíněným dírám v české ústavě mají bohužel pravdu obě strany sporu. Prezident čte zákon jedním způsobem. Premiér evidentně na poslední chvíli přečetl zákon jinak a tvrdí, že pokud prezident neustoupí, předloží kauzu ústavnímu soudu. A není vůbec vyloučeno, že ten rozhodne proti prezidentovi.

Tím ovšem vyvstane otázka, nakolik legitimní bylo vše co od počátku samostatného českého státu národní banka učinila, neboť jmenování jejího guvernéra i viceguvernérů rovněž nebylo stvrzeno podpisem premiéra. O takových situacích se někdy říká, že jsou patové. Jenomže, na rozdíl od šachové hry, nemohou se soupeři rozejít každý s polovinou bodu.

Je smutnou ironií, že centrální postavu dění je právě Zdeněk Tůma, bankovní odborník uznávaný pro svou solidnost a dosud naprosto nekontroverzní. V očích podhradí se ovšem provinil hned třikrát a to neodčinitelně. Za prvé tím, že si ho prezident vybral bez dovolení vlády, za druhé tím, že si dovede představit zvýšení úrokových sazeb, což si politici i mnozí novináři po českém způsobu vyložili jako úmysl to učinit.

Právě výše úrokových sazeb je totiž jedním z klíčů k celému případu. V Česku je to už nějakou dobu ožehavé téma. Například Václav Klaus jimi vysvětluje ne zcela zřetelný úspěch své ekonomické politiky. On a jeho tým to mysleli dobře, úspěch však překazila centrální banka tím, že nastavila vysoké úrokové sazby. Nebýt jich, bylo by Česko skutečným a ne papírovým ekonomickým tygrem.

A konečně má Zdeněk Tůma ještě jednu zásadní vadu krásy. Zúčastnil se diskusí sdružení Lípa, které má smluvně opozičních stran pověst horší než zednářská lóže u papežské kurie. Co nás tedy čeká dál?

Prezident nedal ani v nejmenším najevo úmysl ustoupit. Premiér rovněž ne. Oba se zaklínají možnou destabilizací a dalším znevěrohodněním českého státu. A ten, jehož jméno padá nejčastěji, totiž zpochybňovaný nový guvernér centrální banky Zdeněk Tůma? Ze všeho nejhorší by bylo, kdyby s vědomím, že vláda i smluvní opozice stojí proti němu, začal uvažovat o tom, že se vedení české národní banky vzdá dříve, než se ho de facto ujal.

Kromě jiného by pak naléhavěji vyvstala otázka, jak je to s funkčností českého parlamentarismu, když nakonec o všem podstatném musí rozhodovat ústavní soud. Paradoxně nevolený, nýbrž jmenovaný se souhlasem Senátu a nikým nezpochybňovaný. Zatím. I když - lze vyloučit, že až to bude zapotřebí, nenajde se i v případě jmenování ústavního soudu možnost číst ústavu zase jinak?