Pátek 21. prosince 2001

předcházející

Šance na spravedlnost

Adam Drda

Sledovat pouť spisu o vlastizradě, pouť, která začala v roce 1995, je docela zajímavé, ale vzbuzuje to pocit beznaděje: vyšetřovatel, městský soud, vrchní soud, ministryně spravedlnosti, nejvyšší soud, opět vyšetřovatel, státní zastupitelství, znovu vyšetřovatel, brzy zase městský soud. Může to vůbec někdy skončit?

Pro vlastizradu, související s událostmi v srpnu 1968, bylo už v České republice stíháno třináct lidí. Nikdo nebyl odsouzen, zbyli tři obvinění ex-funkcionáři: Milouš Jakeš, Josef Lenárt a Karel Hoffmann, na jehož spise se ještě - respektive už zase - pracuje. Bude-li se proces táhnout další leta, nebude koho soudit. Generálnímu tajemníkovi Jakešovi, přezdívanému lidem podle slavného projevu "kůl v plotě", je šestasedmdesát let, Lenártovi o dva roky víc. Je třeba si pospíšit.

Vlastizrada je ovšem komplikovaný případ. Mohli se jí v "osmašedesátém" ti lidé vůbec dopustit? Bráno striktně podle paragrafů vzniklých po roce 1948, pak nikoliv. Jakou zemi měli Jakeš a Lenárt právně zradit? Byli to komunisté a hájili socialistický stát, jak bylo zakotveno v ústavě. Československo podléhalo Velkému Bratru Sovětskému svazu, patřilo do sovětského tábora, všichni komunisté to věděli, chtěli to, shodli se na tom, počítali s tím.

Tehdejší takzvaný "obrodný proces" nebyl demokracií - bylo to uvolnění, které jedni komunisté připustili a druzí odmítali. Vedoucí úloha komunistů byla stále zakotvena k ústavě, ale kteří komunisté byli tehdy "podle platných zákonů" v právu? Ti, co drželi věrnost k Sovětům a pozvali je na pomoc, nebo ti, kteří chtěli onu věrnost narušit, protože jejich mysl se začala probírat z poúnorového pomatení?

Pak je tu samozřejmě pohled zdravého rozumu. Pozvat do země cizí vojska, aby zasáhla proti obyvatelstvu, zajistila jeho zneprávnění a pak ho ve spolupráci s kolaboranty roky hlídala, aby nezlobilo, nemluvilo a svobodně se neprojevovalo, to je nepopiratelně hnusný čin.

Jeho následkem se Československo, vydávající se, byť velmi pomalu, na cestu ke svobodě, stalo na dvacet let sovětskou kolonií, tisíce lidí přišly o práci, o možnost vzdělání, cestování, o kontakt s příbuznými. Komunistické zákony by v takovém případě neměly být vůbec brány v potaz. Byly to zákony zločinného režimu - zákony, které si aparátníci sami nadiktovali, aby jejich činy dostaly formální legitimitu.

Potíž je v tom, že soudy kvůli polistopadovému politickému koncensu tuto legitimitu uznávají. Netýká se to jen vlastizrady. Kdykoli stojí před soudem funkcionář KSČ, je třeba hledat záminku, pátrat, kde šlápl vedle, kde rozhodl protizákonně. Nemůže být odsouzen za to, že jako státní představitel dovolil, aby tajná policie někoho mučila nebo zabila, nýbrž za to, že "odhodlaně a poctivě" nevyšetřil politickou vraždu, kterou před dvaceti lety spáchali jeho soudruzi. Nemusí před soudem odpovídat na otázku: Proč jste z titulu své funkce nezabránil ničemnosti, nýbrž je mu třeba dokázat, že někde překročil zákon, který s těmi soudruhy účelově vytvořil. Z hlediska spravedlnosti je to absurdní.

Pokud čeští soudci nepřestanou pohlížet na komunistické zákony jako na pravidla hry, pokud je nepřestanou respektovat, nemohou vlastizrádce - a mnoho dalších zločinců - nikdy potrestat. Vlastizrada z roku '68 je ovšem ideální případ, na němž může česká justice alespoň opožděně ukázat, že spravedlnost se řídí mravními principy, a nikoli větami, které kdosi napsal ve vlastním zájmu na papír a opatřil úředním razítkem.