Čtvrtek 10. ledna 2002

předcházející

Zbytečná solidarita

Michal Růžička

Česká vláda včera odmítla návrh Petra Matějů z Unie svobody zavést na českých vysokých školách poplatek za studium - školné. Ministr školství Eduard Zeman prohlásil, že se školné neslučuje s levicovým zaměřením ČSSD a místopředseda vlády Vladimír Špidla řekl, že školné by mnoho studentů odradilo.

Návrh poslance Matějů předpokládá školné ve výši od 6 000 do 18 000 korun za rok podle typu školy, ovšem i systém stipendií, státem garantovaných půjček a sociálních podpor. Sněmovna se má zabývat zákonem v únoru, pro budou hlasovat pravděpodobně občanští demokraté a poslanci Unie svobody. Komunisté a sociální demokraté jsou proti, stanovisko lidovců je prozatím nejasné.

Školné - jaká je to otázka? Nepochybně ekonomická. Také psychologická. Sociální. A nade vší pochybnost i politická. Pokud dlouhodobě sledujeme argumentaci sociálních demokratů či komunistů, vidíme, že v české rozpravě převažuje obava o rozměr politický. A to nikoli v zásadním smyslu slova, nýbrž pozorujeme spíše strach z politických - tedy volebních - důsledků zavedení školného na vysokých školách.

Pokud bychom se postupně zamysleli nad rozměry školného, neovlivněni jakoukoli kandidaturou, co nám vychází? Každá vysoká škola by se měla snažit vydělat na svůj provoz. Některým oborům by možná stačilo prodávat vlastní expertízy, projekty nebo výsledky výzkumu. Jiné to štěstí z definice nemají, a tak je pro ně školné jedním z mála legitimních zdrojů financí. Potíž je možná v tom, že hlasy některých propagátorů školného znějí, jako kdyby byl tento institut samospasitelný, jako kdyby samo školné vyřešilo ekonomické problémy škol.

Pokud se týká psychologického dopadu školného - čím je vlastně universita či vysoká škola? Rozhodně není sociální službou. Je investicí jednotlivce především do osobní budoucnosti. Proč tedy za takovou investici neplatit? Pro důvody sociální? Za prvé, těžko lze uvěřit tomu, že si mladý člověk, který je natolik schopný, že dokáže dokončit vysokou školu, neumí přivydělat na školné, pokud je předepsáno v rozumné výši. Za druhé, proč by spoluodpovědnost nepřijala za svého potomka rodina. A za třetí, funkcí státu by mělo být pomoci stipendijními programy těm, kteří ze zdravotních, sociálních či jiných důvodů na školné opravdu prokazatelně nemají.

Návrh poslance Petra Matějů všechny tyto sociální pojistky obsahuje. Vláda jej přesto zamítla, čímž se dostáváme k rozměru politickému, světonázorovému. V představě některých socialistů má právo na bezplatné univerzitní studium zajišťovat téměř ústava. Vysokoškolské studium jako zaručené lidské právo je myšlenkou, která sice ustavuje svého druhu rovnost, ale zároveň snižuje osobní vůli, motivaci a odpovědnost. Nezavést školné na univerzitách a vysokých školách totiž znamená ustavit další druh daňové solidarity. V tomto případě jsou ovšem plátci daní solidární nikoli s nemocnými, nikoli se starými lidmi v důchodu, ale s mladými, zdravými - a zřejmě schopnými - lidmi.

Méně ortodoxní odpůrci školného se pak obávají, že školné sníží počet vysokoškoláků a mnohým připraví neúnosné finanční potíže. O tom zde řeč už byla. Patří student, který nedokáže za rok na brigádách vydělat šest až osmnáct tisíc korun na vysokou školu? Když Tony Blair obhajoval školné ve Velké Británii, někteří studenti namítali: v tom případě si budeme muset vydělávat prodejem drog nebo prostitucí. Opravdu?

Řada argumentů proti zavedení školného je nevěcné, neupřímné povahy. Výsledkem je poškození všech vyjmenovaných stránek s vysokým školstvím spojených: ekonomické zázemí jednotlivých institucí ochuzuje o jednu z možných kapitol příjmů, pokřivuje vztah studujícího k vlastnímu osudu, nařizuje státní pokladně vydat další podstatné peníze z tak řečených sociálních důvodů.

Proč? V případě české sociální demokracie zřejmě neexistuje jiný skutečný důvod než takticko-volební. Vždyť i její ministr školství uznal, že Petrem Matějů navržená výše školného sociálně únosná je.