Čtvrtek 24. ledna 2002

předcházející

Opuštěný a ukřivděný

Petr Dudek

Bývalý generální ředitel Škody Plzeň Lubomír Soudek před plzeňským krajským soudem důrazně odmítl obvinění, podle něhož se v době své řídící funkce na úkor Škodovky nezákonně obohatil. "Všichni, co mě znají, vědí, že ničeho takového nejsem schopen," řekl Soudek včera v plzeňské soudní síni. Soudní líčení s mužem, donedávna přezdívaným "kapitán českého průmyslu", pokračuje výslechy svědků.

Když byl Lubomír Soudek loni v srpnu na vlnách BBC dotázán, jestli mu nevadí, když se o něm kvůli nevysvětleným finančním převodům mluví jako o tuneláři, odpověděl bývalý generální ředitel Škodovky takto: "Já se nikdy nebabřu příliš v minulosti, protože to je zdržování se na cestě do budoucnosti." V těchto upřímných slovech jako by zazníval sen mnoha z těch, kteří se po listopadu 1989 ujímali vrcholných funkcí s úkolem převést dýchavičné průmyslové mastodonty komunistické éry v konkurenceschopné firmy západního stylu: posuzujte nás podle výsledků naší práce, ale nezkoumejte cesty, kterými jsme k nim dorazili!

Lubomír Soudek vedl Škodu Plzeň s krátkou přestávkou prakticky celá devadesátá léta. Od roku 1993 do roku 1999 byl i jejím pětinovým vlastníkem. Jak před časem připomněla Mladá fronta Dnes, generální ředitel Soudek býval s tehdejšími politickými špičkami velmi zadobře.

Jen namátkou: v roce 1995 společně s tehdejším premiérem Klausem odhalil před hlavní bránou Škodovky bustu Emila Škody, v roce 1996 si na otevření nové škodovácké plechovkárny pozval ministry Dlouhého, Dybu, šéfa Komerční banky Salzmanna i samotného prezidenta Václava Havla. V roce 1997 uvítal ve Škodovce ruského premiéra Viktora Černomyrdina a obdaroval ho tatrovkou.

Soudek se uměl politickým veličinám i hmatatelně odvděčit. V roce 1994 věnovala Škoda Plzeň na konto ODS milion korun. V roce 1998 přišla řada zase na ČSSD: ze soukromého konta jí sám Soudek věnoval tři miliony korun.

Soudkovi se připisuje k dobru, že dokázal po nástupu do funkce získat pro firmu Škoda dostatek zakázek a odvrátil hrozící kolaps. Zdá se však, že postupem času možná příliš podlehl důvěře ve vlastní schopnosti. Škodovka se v důsledku jeho expanzivních plánů stala předluženým podnikem. Žaloba, kvůli níž mu hrozí až dvanáctileté vězení, jej ovšem viní z toho, že uzavíral smlouvy, které byly výhodné pro jeho soukromou společnost Nero a poškozovaly Škodovku, již v té době řídil. O míře jeho viny rozhodne soud, který právě probíhá.

Ze Soudkových prvních reakcí v soudní síni je cítit pocit křivdy. Nezdá se, že by mu v této chvíli nejvíc vadilo, že se soud babrá v jeho manažerské minulosti. Vadí mu spíš, že se vyšetřující orgány zabývají jen tím, co uznají samy za vhodné. A s hořkostí vzpomíná také na politiky, kteří - ač svého času přijímali jeho dary - jako by jej později v kritické chvíli hodili přes palubu.

Co se týče rozhodování soudu, Soudek nemůže očekávat, že je bude možné zvenčí jakkoli ovlivňovat. Co se týče náhlé ztráty přízně politických špiček, nabízí se staré rčení o Vaškovi, který chodil příliš bezstarostně s pány na led. Navíc, chápat veřejně projevovanou přízeň politických představitelů jako uznání práce toho či onoho významného podnikatele, nebo dokonce jako signál, že jde o podnikatele poctivého, by bylo naivní.

Čeští politici se s významnými podnikateli rádi scházejí, zejména s těmi, kteří přinášejí finanční injekce, nebo mohou zapůsobit na voliče - jako například mediální bossové. Tento vztah bývá ale ze strany politiků čistě utilitární. O tom, zda je ten či onen podnikatel solidní a důvěryhodný, podobné svazky nevypovídají naprosto nic.