Rakousko ve stínu Haidera

Neděle 20. května 2001

Připravil Daniel Kaiser

Jedním z podnětů pro integraci evropského kontinentu byl katastrofální prožitek druhé světové války, kterou německý kancléř Hitler vyvolal pod záminkou obrany německých menšin za hranicemi říše.

Ve čtvrtém dílu seriálu Nová Evropa se dozvíte, jak se problémy etnických menšin řeší v Evropské unii, konkrétně jak si dnes žije německy mluvící menšina v severní Itálii a jak slovinská v rakouských Korutanech, a jaká panuje nálada vůči cizincům v Rakousku.

Obec Sankt Jenesien - San Genesio v severní Itálii. Provincie Alto Adige, neboli Südtirol, česky jižní Tyrolsko, platí v Evropě za vzorný příklad toho, jak se má dělat menšinová politika. Z necelého půl milionu obyvatel Jižního Tyrolska udávají dvě třetiny němčinu jako svoji mateřštinu, jen každý třetí je Ital.

V etnickém ohledu jako by se tady zastavil čas. Zatímco v severní části Tyrolska se z Němců v průběhu posledních řekněme padesáti let stali Rakušané, tady se ti, co mluví německy, stále považují spíše za Němce, tak jako v dobách národních bojů za Rakouska-Uherska. Už je dávno dobojováno.

Když jedete krásnou alpskou krajinou, na tabulích u cest si můžete vybrat z německého nebo italského názvu obce. Ale ještě před pětatřiceti roky tady létaly do vzduchu sloupy vysokého napětí a jednu dobu byly přestřelky mezi italskými carabinieri a místními partyzány na denním pořádku. Dnes vám tu vesměs každý potvrdí, že Italové i Němci spolu vycházejí dobře.

"Nejsme s Italy v žádném konfliktu. Žijeme pospolu v míru a pokoji, protože máme autonomii, za kterou jsme museli dlouho bojovat." Jenže to je vesnice, kde mezi osmnácti sty obyvatel žijí jen čtyři Italové. V místní hospodě Vás automaticky osloví německy," říká katolický farář ze Sankt Jenesien.

Velkorysá autonomie

Na venkově zůstaly etnické poměry stejné jako za Rakouska-Uherska, to znamená takřka sto procent Němců. Silné italské komunity jsou jen ve městech. V hlavním městě provincie, v Bolzanu - nebo německy Bozen - mají Italové dokonce převahu.

Řeklo by se - ideální prostředí pro etnickou nenávist. Proč se tedy místo toho Jižní Tyrolsko pyšní národnostním klidem?

Bývalý šéfredaktor regionální odbočky veřejnoprávní televize RAI Gerd Stassler tvrdí, že autonomie, kterou Řím dal provincii, umožňuje místním řídit si skoro všechno z Bolzana. Tomu, kdo by se přistěhoval někam do jeho okolí, by možná chvíli trvalo, než by si všiml, že žije v Itálii. Podle Stasslera přiznala Itálie jižnímu Tyrolsku tak velkorysou autonomii po druhé světové válce ze tří důvodů:

"Za prvé proto, že Itálie nepatřila zrovna mezi vítěze války, protože se zkompromitovala s Hitlerem, za druhé proto, že autonomie byla zajištěna mezinárodně, a za třetí proto, že Tyroláci měli schopné předáky. Od roku 1945 volili z devadesáti procent Jihotyrolskou lidovou stranu, která pak měla lehčí jednání s Římem, když za ní stála většina provincie."

Jablko sváru mezi Rakouskem a Itálií

Jaká je vlastně historie italsko-rakouského potýkání o Jižní Tyroly? Od 14. století až do první světové války patřilo celé Tyrolsko rakouským Habsburkům.

Itálie v této oblasti neměla žádná historická práva, když ale v roce 1915 napadla Rakousko-Uhersko, dostala za to od svých nových spojenců z Trojdohody potají slíbené mimo jiné i takřka dvě třetiny Tyrol. Na konci války, v roce 1918, tak mohla posunout své hranice až na Brennerský průsmyk.

Fašistický režim Benita Mussoliniho pak začal nově získané území nemilosrdně etnicky válcovat. Hned v roce 1922 se výuka v němčině stává trestným činem, o tři roky později je italština zavedena jako jediná úřední řeč. Němčina je vytlačena z veřejného života, a Němci, menšina v Itálii, ale většina v Jižním Tyrolsku, si budují podzemní školství.

Druhá fáze začíná v polovině třicátých let. Z vůle Mussoliniho staví italské firmy v Bolzanu své filiálky, práce v nich je ale jenom pro přistěhovavší italské dělníky z vnitrozemí. Dnešní italská menšina v Alto Adige pochází právě z těchto dob.

Válečná léta

Ani když v roce 1938 stane na Brenneru německá armáda, pro utlačované soukmenovce se nic nemění. Führer potřebuje duceho pro nastávající střetnutí s francouzsko-britskou aliancí a nechce se rozptylovat detaily.

Takže jihotyrolští Němci dostávají na výběr: vystěhovat se do Třetí říše, nebo se stát Italy se vším všudy. Velká většina optuje pro Německo, ale než se stačí všichni vystěhovat, válka končí. Naštěstí pro německé Tyroláky patří obě země, které si je mezi sebou přehazovaly jako horký brambor, do tábora poražených.

"Kdyby v Itálii nevládl Mussolini, ale třeba takový Franco, který se nezapletl s Hitlerem, mluvilo by se tady dnes italsky. Ale Italové holt měli Mussoliniho. Navíc se Rakousko, patron jižního Tyrolska na mezinárodním poli, stihlo vetřít na stranu vítězů," říká novinář Gerd Stassler.

Vídeň tak najednou byla v lepší pozici než tradičně silnější Řím. A tak rok po skončení války podepisují obě vlády dohodu, která přiznává jižnímu Tyrolsku podstatnou autonomii.

Teroristé nebo bojovníci za svobodu?

Dalších deset, dvanáct roků zůstává ale autonomie na papíře a rakouskému ministru zahraničí Bruno Kreiskému nezbývá než koncem padesátých let vytáhnout tyrolskou otázku v OSN. Jednání se táhnou a v roce 1961 dochází těm horkokrevnějším mezi Jihotyroláky trpělivost.

11. června vyhodila skupinka radikálů do vzduchu několik desítek stožárů elektrického vedení. Teroristy - jak je nazýval italský stát - nebo bojovníky za svobodu - tak si říkali sami - vedl Georg Klotz. Jeho dceři Evě bylo tenkrát deset let.

"Můj otec byl jeden prvních zatčených. Vyslýchali ho pět dní, zčásti to byly křížové výslechy, přesto jim otec nic neřekl. Žádná jména, nic. Ale vrátil se totálně vyčerpaný a věděl, že podruhé už by to nevydržel. Takže když pro něj přišli znova, raději utekl. Jeho přátelé, i když je předem varoval, to brali na lehkou váhu. Pak je pozatýkali taky, a Italové tři z nich umučili ve vazbě. Můj otec pak zemřel v roce 1976 v severním, tedy rakouském Tyrolsku. Měl tvrdý osud, byl nakonec pro oba státy nepříjemná osoba, vídeňská vláda ho například jednu dobu držela v domácím vězení. Takže tady i Rakousko sehrálo roli, která mě hodně bolí."

Tvrdé boje

Boj ale pokračoval dál. V druhé fázi Klotz, který se s několika svými druhy pohyboval po obou stranách hranic, operoval z ilegality. Do násilností se zamíchaly i skupiny neonacistů z Německa a pravděpodobně také komunistické tajné služby. Dodnes není jasné, kolik z osmnácti padlých Italů jde na konto italských partyzánů a kolik zemřelo ve srážkách vyprovokovaných komunistickými rozvědkami.

Italský stát odpověděl tvrdě: teroristické skupiny prošpikovali jeho špioni, tisíce vojáků a carabinierů pročesávaly pohraniční lesy a údolí. V létě 1962 srážky eskalovaly a takřka neminul den, ve kterém by nebyly hlášeny přestřelky.

Italská tajná služba naverbovala jednoho Rakušana, aby zastřelil Klotze a jeho nejbližšího přítele Luise Amplatze. Výsledek operace: Amplatz byl zastřelen, těžce zraněný Klotz se po dvou dnech útěku dostal do Rakouska, odkud už se do jižních Tyrol nikdy nepodíval.

Dcera Eva vzpomíná, že když se za ním s matkou a sourozenci čas od času vypravili, skoro nikdy nechyběly šikana na hranicích, pravidlem prohlídky a svlékání do naha. Ale oběti přinesly své plody. Široká autonomie, říká Eva Klotzová, to nebyl žádný dárek od italského státu.

"Vláda musela pochopit, že by to vojáci už dlouho nevydrželi. Ale ne kvůli tomu, že by je naši postříleli, ale proto, že tady byli úplně cizí. Zato naši bojovníci tady znali každý kámen. Takže žádný dárek, vláda musela ustoupit, protože italští vojáci se tu strašně báli."

Poměrné zastoupení

A v čem tedy vláda ustoupila? Autonomní status dává provincii tak široké pravomoci, že je možná lepší postavit odpověď obráceně: prakticky všechno až na armádu, policii, justici, železnici a silnice, daně a zahraniční politiku si rozhodují v Bolzanu sami. Navíc autonomie pro Bolzano a Trident nastartovala svého času decentralizaci Itálie, proces, o kterém se dnes s jistotou nedá říci, kde se zastaví.

Od sedmdesátých let se veřejná správa v Alto Adige obsazuje podle proporčního klíče, to znamená, že když se 26 procent obyvatel provincie hlásí k italské národnosti, mají Italové právo přesně na 26 procent míst ve veřejném sektoru, ale třeba také na 26 procent míst v domovech důchodců.

Původně měl vynález poměrného zastoupení sloužit jako prostředek k nápravě křivd spáchaných na Němcích. Ve státní správě nepřirozeně dominovali Italové, a ti tento proporční systém zcela správně pochopili jako prostředek, který je má z veřejného sektoru aspoň zčásti vytlačit.

Jak to ale v podobných případech bývá, je ušlechtilost vyhrazena slabšímu, a tak jsou to dnes Němci, kdo cítí poměrné zastoupení jako svého druhu omezení, a Italové, kdo toto ustanovení považují za poslední prostředek, jak si uchránit pozice.

Postfašisté pro pravé soužití

Postfašistická Národní aliance - Alleanza nationale, která jinak v severní Itálii paběrkuje, je v Jižních Tyrolích nejsilnější italskou stranou. Místní hvězda postfašistů, mladý, elegantní a výřečný poslanec zemského sněmu Allesandro Urzi horuje pro proporční systém, dvojjazyčnost a multietnickou společnost. Jak říká Urzi - pro pravé soužití.

"My, Alleanza nationale, chceme opravdové spolužití. My chceme multietnickou společnost. Němci ne, proto odmítají dvojjazyčnou školu a proto chtějí zlikvidovat proporční zastoupení. Podívejte, my Italové jsme pro menšiny udělali daleko víc než Rakušani pro svoje menšiny v Rakousku. A víte proč? Protože my Italové milujeme rozmanitost. Ale nesmí to jít tak daleko, abych se tady, jen co vyjedu z Bolzana, ani na úřadě pomalu nedomluvil italsky. Přitom na to mám právo. Je to normální? Proč nám místní úřady nedovolí stavět obecní byty, proč nám nechtějí uvolnit k nákupu pozemky? Protože odsaď chtějí vytlačit Italy."

V meziválečné čtvrti na kraji Bolzana, kde sídlí Italové v domech, které pro ně nechal postavit Mussolini, se nedávno konala protestní shromáždění. Mussolini tu dodnes má pomník, místní úřady ho v rámci boje proti fašismu chtěly odstranit, ale Italové to pochopili jako útok na svou národní identitu.

Nové třenice

Říkají, že to je jako vloni v srpnu, kdy někteří němečtí lokální politici chtěli odstranit italské nápisy ze silničních ukazatelů a názvů obcí a ulic tak, aby zůstaly jen německé. V čele boje za národnostní toleranci a za ponechání dvojjazyčných nápisů i před půl rokem stáli postfašisté.

	Jihotyrolská lidová strana, která tady vládne, v podstatě diskriminuje Italy. Tady v provincii se jen 18 % Němců cítí špatně, ale 51 % místních Italů. Z jakého důvodu Němci trvají na tom, aby byly italské a německé děti od školky vychovávány odděleně?
	Allesandro Urzi

"Jihotyrolská lidová strana, která tady vládne, v podstatě diskriminuje Italy. Podívejte se na sociologické průzkumy: tady v provincii se jenom 18 procent Němců cítí špatně, ale 51 procent místních Italů. Z jakého důvodu Němci trvají na tom, aby byly italské a německé děti od školky až do osmnácti let vychovávány odděleně?"

Pravda je, že i přes tyto třenice si lidé v Jižním Tyrolsku žijí v podstatě dobře. A že i když si třeba zmíněná Eva Klotzová stěžuje, že Italové mají jiný životní styl, že jsou moc hluční, že mají nejkomplikovanější daňový systém na světě a ke každému zákonu se musí vymyslet deset prováděcích nařízení, aby vůbec vešel v život, její separatistickou stranu volí jen každý desátý Němec.

Politická scéna podle národnosti

Z Říma dostává provincie na dotacích více, než kolik mu odvádí - to byl svého času také ústupek německým separatistickým tendencím. Hegemon místní politky, Jihotyrolská lidová strana, se tváří spokojeně. Na otázku po sebeurčení má její poslanec Herbert Denicolo vyhýbavou odpověď.

"Uplatnění práva na sebeurčení teď není aktuální. Moje strana podporuje další decentralizaci Itálie, ale taky si přeje, aby v Evropské unii rostl význam regionů. V tom spatřujeme naší úlohu. A kdy by právo na sebeurčení zase bylo aktuální? Kdyby v Itálii vyhráli fašisté nebo obecně takové politické síly, od nichž by hrozilo, že nám budou upírat naše národní práva."

Lidová strana je spíše etnická než politická strana. Její stanovy kupříkladu dovolují členství jen rodilým Němcům. Na etnickém principu funguje celá místní politická scéna s výjimkou slabých Zelených.

I když tato dvojnárodní strana v poslední době trochu sílí a i když pomalu přibývá smíšených manželství, Jižní Tyrolsko není a asi ještě dlouho nebude příkladem etnického ráje. Spíš než nějakého definitivního národnostního míru tu obě strany dosáhly komfortního příměří.

Zatuchlé společenské poměry

Evropská unie svojí existencí zaručuje, že toto příměří neohrozí žádné vnější turbulence. Ale společnost funguje na národním, a ne na občanském základě.

Mladý podnikatel Gerd, který v práci mluví kromě němčiny italsky a dokonce i ladinsky - obchoduje totiž také v několika údolích, kde přežívají zbytky ladinské autochtonní menšiny - si stěžuje, že národnostní princip v provincii zavinil poněkud zatuchlé společenské poměry.

"Těch padesát nebo kolik let, co jsou lidovci u moci, samozřejmě stačilo k tomu, aby jejich partaj srostla s úřady. Já mám problém dostat veřejnou zakázku jen proto, že můj táta byl kdysi známý jako jejich politický odpůrce. Je to kamarádíčkování, vazby zakonzervované tímhle národnostním pozičním bojem. Přitom to je hloupost. Já když jedu do ciziny, tak se všude představuju jako Ital, to je lepší než vysvětlovat, že jste sice z Itálie, ale vlastně Němec, nebo Rakušan, nebo Tyrolák, nebo co vlastně. Já jezdím pravidelně do Ekvádoru a Ekvádorci zbožňují fotbal. Takže tam být za Itala je záruka popularity. Já nemám co řešit."

Menšinová politika Itálie v Jižním Tyrolsku dnes ve světě slouží jako ukázkový příklad toho, jak se to má dělat. Celkem spokojené je i Rakousko, které má se svým jižním sousedem dobré vztahy.

Dvojí přístup k rakouským sousedům

Ve vlaku sedím se starší dvojicí, která jede z Innsbrucku do rakouských Korutan přes italskou část Tyrolska, a která dělá dojem, že si ani neuvědomuje, že jede přes jinou zem. Ačkoliv ještě před třiaosmdesáti lety tento kus země patřil jim.

K tomu, aby Rakušané Italům zapomněli krádež jejich historického území, a to, jak dlouho zacházeli s německou menšinou, přispělo i poválečné postavení Itálie jako zakládajícího člena Evropské unie. Od roku 1995 k ní patří i Rakousko.

	Italy Rakušané kvůli jejich kultuře a historii viděli jako sobě rovné, kdežto Slovany - a mezi nimi samozřejmě i Slovince - vnímali jako kulturně podřadné. Německé děti v Korutanech, kde je historická menšina Slovinců, ale ne italská, se tu a tam učily italsky, ale nikdy slovinsky.
	Arnold Suppan

Jiný soused Rakouska, malé Slovinsko, se pro změnu do Unie zase chce dostat. Mají Rakušané k Slovincům podobně velkodušný vztah jako k velké Itálii? Profesor Arnold Suppan z vídeňské univerzity je pro odpověď na tuto otázku kvalifikován nejenom svojí profesí historika, ale i rodově - po předcích je stejnou měrou rakouský Němec i Slovinec.

"Moje babička už ve třicátých let mojí matce říkala - je to zvláštní věc. Italům jsme už prominuli všechno - to, jak nás v patnáctém roce zradili a přešli k Francouzům, to, jak nám vzali území, i to, jak zacházejí s našimi lidmi v Jižním Tyrolsku. A Slovincům, kteří celou tu dobu byli s námi, bojovali s námi proti Italům, kteří pak z velké části hlasovali pro to, aby Korutany zůstaly u Rakouska, těm nemůžeme prominout vůbec nic. Tady už máme co do činění s historií mentalit. Italy Rakušané kvůli jejich kultuře a historii viděli jako sobě rovné, kdežto Slovany - a mezi nimi samozřejmě i Slovince - vnímali jako kulturně podřadné. Takže německé děti v Korutanech, kde je historická menšina Slovinců, ale ne italská, se tu a tam učily italsky, ale nikdy slovinsky."

Rakousko-slovinské Korutany

Korutany, kam jsem přijel z Jižního Tyrolska, se v Rakousku těší zvláštnímu postavení. A táhne se to do historie - Korutany mají protestantskou tradici, zatímco jinak je Rakousko tradičně katolické. V roce 1918, když na troskách habsburského impéria vyrostla Jugoslávie, se Korutany ocitly mezi dvěma mlýnskými kameny.

Obyvatelstvo tu bylo promíchané, mezi bohatými německy mluvícími sedláky žilo hodně, většinou chudších, Slovinců. Menší část historických Korutan připadla nové Jugoslávii, větší po lidovém hlasování Rakousku.

Villach nebo Klagenfurt vděčí dnes za svou příslušnost k Rakousku několika desítkám tisíc Slovinců, kteří v roce 1918 nechtěli do Jugoslávie. Otázka hranic se vynořila ještě na konci druhé světové války, kdy se šéf komunistické Jugoslávie Josef Broz Tito netajil územními nároky na všechny možné strany.

Poslední bašta němectví před branami Balkánu

To vše přiživovalo v Korutanech velkoněmecký nacionalismus, přítomný samozřejmě i předtím. Lidé se tady považovali za poslední baštu němectví před branami Balkánu.

I proto bylo v Korutanech hodně nacistů, kteří se po válce rozešli do sociální demokracie a lidové strany. Bývalí nacisté sice už skoro všichni vymřeli, a také slovinská menšina se z velké části asimilovala. Dnes se k ní hlásí už asi jen patnáct tisíc lidí - to jsou asi tři procenta korutanského obyvatelstva. Ale pověst nacionalistického hnízda si Korutany nesou dodnes.

Tady zahájil v osmdesátých letech světově proslulý nacionalista Jörg Haider svoji cestu do vrchních pater rakouské politiky. Tady získal předloni v zemských volbách Haider čtyřicet procent hlasů a tady je - už podruhé ve své kariéře - hejtmanem.

Ale v rozhovorech v lokále nebo na ulici na těch čtyřicet procent Haiderových voličů nějak ne a ne narazit. Je nápadné, kolik lidí tady opakuje, že Korutany nejsou Haider. Jako třeba mladý úředník Herbert:

"Já jsem Haidera nevolil. Je to divný člověk, dělá nám akorát problémy v cizině. Mám kamarády v Itálii, a jak jim mám vysvětlovat, když tam Haider přijede dělat kampaň jejich separatistům?"

V sídle korutanské zemské vlády

Stojím v sídle korutanské zemské vlády. Klagenfurt je provinční barokní město, příjemné a klidné, a podle toho to vypadá i ve vládní budově.

V zemském kabinetu sedí všechny parlamentní strany, šéf místních lidovců, který se v roce 1991 postaral o to, aby se Haider poroučel z místa hejtmana poté, co pochválil Hitlerovu řádnou zaměstnaneckou politiku, mě vede do tiskového střediska.

Místnost je polepena výstřižky z různých světových novin a časopisů, které se rozepsaly o Haiderovi. Na otázku, co Haidera vede k tomu, aby vylepoval články i jasně kritické, se pan Wurmitzer zašklebí: "Tomu je to jedno. Zajímá ho jen to, aby se o něm psalo a mluvilo."

Přesto Haiderův tiskový mluvčí odmítá žádost o rozhovor. S BBC prý má doktor Haider špatné zkušenosti. Druhý v hierarchii Strany svobodných je předseda zemského sněmu Jörg Freunschlag.

"Politický protivník na nás zkouší metody, které jsou někdy podpásové. Pořád nás dávají do souvislosti s nacismem, antisemitismem a xenofobií, i když je to nesmysl, a pramení z toho, že se prostě neumějí vypořádat s naším úspěchem u voličů. Ale povedlo se jim o tom přesvědčit lidi v zahraničí, kteří se tak nevyznají v rakouské politice. To je celá ta věda, z toho vznikly loni protirakouské sankce. Se slovinskou menšinou tu nemáme vůbec žádný problém, pan Haider je vždycky rád přijme. A cizinci? Víte, já bych si docela přál, aby se ostatní evropské země, ty, co si na nás ukazují prstem, chovaly k cizincům tak dobře, jako my."

Drobné požadavky Slovinců

Marjan Sturm, předseda Svazu slovinských organizací v Korutanech, říká ovšem něco jiného.

"Haider se dostal do centra mezinárodní pozornosti. Teď ví, že je sledován a dělá vždycky velká setkání. Nemám problém dostat u něj termín na schůzku. On pak vždycky hodně slibuje, říká super, super, uvidíme, jak se to dá udělat. To ještě letos uvidíme, co z těch svých slibů dodrží."

Když se počátkem sedmdesátých let tehdejší kancléř Bruno Kreisky rozhodl, že přišel čas naplnit mezinárodní závazky a zavést v Korutanech ve vesnicích se slovinskou menšinou dvojjazyčné tabule, vypukly velké bouře. Místní sedláci za pasivního přihlížení policie vzali do rukou krumpáče a lopaty a všechny dvojjazyčné cedule zlikvidovali.

Dnes sice tabule v němčině a slovinštině stojí, ale jen v obcích s alespoň pětadvacetiprocentní slovinskou menšinou. Slovinci požadují, aby tato hranice byla snížena na deset nebo pět procent. K tomu se ale rakouští politici nikdy neodhodlali, a letos zjara jim to přikázal Ústavní soud ve Vídni.

Slovinská menšina má ještě další podobné, vcelku drobné požadavky. Chtějí, aby se hranice podobně snížila i pro vyhlášení slovinštiny jako úředního jazyka v obci. Chtějí peníze na slovinskou hudební školu, kterou si zatím financují z vlastních peněz, chtějí peníze na jesle. Chtějí větší dotace pro místní slovinské gymnázium.

Úspěch protislovinského Haidera

	Haiderův vzestup v Korutanech souvisel hlavně s národnostním konfliktem Rakušané versus Slovinci. To on vždycky využíval. Haider byl vždy nejradikálnější v odmítání požadavků Slovinců.
	Marjan Sturm

Hudební výchova na slovinském gymnáziu v Klagenfurtu - veselí žáci a veselí učitel. Ale nebylo vždycky tak veselo. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech, říká Marjan Sturm, se někteří místní koukali úkosem na ty, co na veřejnosti mluvili slovinsky. A toho využil Haider, když jako mladý politik přišel do Korutan.

"Haiderův vzestup v Korutanech souvisel hlavně s národnostním konfliktem Rakušané versus Slovinci. To on vždycky využíval. Haider byl vždycky nejradikálnější v odmítání slovinských požadavků. V osmdesátých letech chtěl segregaci ve školství. Křičel, že by to byl příliš velký požadavek na rakouské děti, aby musely sedět v jedné třídě se slovinskými. Pak se to samozřejmě trochu změnilo. Jednak v tom, jak Svobodní změnili svoje chápání národní identity, Když se z Němců stali Rakušani, tak trochu přestali svůj národ vnímat etnicky. Rakušani nejsou jenom ti, kdo řekli svou první větu v němčině, ale tak nějak i ti, kdo v Rakousku vždycky žili, to jest národnostní menšiny. Takže na řadu přišli cizinci, žadatelé o azyl a přistěhovalci z třetího světa. Ti jsou teď nejníž na společenském žebříčku, ty Haider skandalizuje. Slovinci už mají klid."

Jörg Freunchslag, po Haiderovi muž číslo dvě Strany svobodných v Korutanech, tvrdí, že s cizinci nemají v Korutanech žádný problém, a jako argument uvádí, že ani občanští aktivisté nehlásí žádné přehmaty policie vůči azylantům.

Přísnější posuzování žádostí o azyl

Na to ale konkurenti ze sociální demokracie mají odpověď. Šéf jejich frakce v zemském sněmu Peter Ambrosy upozorňuje, že místní úřady přísněji než v jiných spolkových zemích Rakouska posuzují žádosti o azyl.

"Místní úřady velmi přísně posuzují žádosti o občanství. Korutany od té doby, kdy tady pan Haider nastoupil podruhé jako hejtman, uspokojují čím dál tím méně žadatelů o státní příslušnost, i ve srovnání s ostatními zeměmi. A taky proto se tady hlásí daleko míň žadatelů o azyl. I když třeba do Rakouska vstoupí přes Korutany, snaží se dostat někam dál, do Štýrska nebo třeba do Horního Rakouska."

Poradnu pro žadatele o azyl v Klagenfurtu vede žena, která má s jejich situací svou vlastní zkušenost. Zorka Pašková odešla z Československa počátkem osmdesátých let. Dnes se snaží ulehčit život lidem, kteří čekají na vyřízení své žádosti. Shání jim práci a kurzy němčiny, pomáhá vyznat se v byrokratické džungli rakouského státu.

Násilnosti v Jugoslávii znamenaly pro Rakousko a pro Korutany, které byly první na ráně, velkou vlnu válečných uprchlíků.

Můj rozhovor se Zorkou Paškovou ukončil zvonek jednoho z žadatelů o azyl. Tentokrát to nebyl nikdo z bývalé Jugoslávie, ale z turecké části Kurdistánu. Když tento muž před sebou uviděl mikrofon, nechtěl o svých zkušenostech s místní policií a úřady mluvit.

Sdílnější byl jeho krajan, který už se v Klagenfurtu zabydlel. Žije tu jedenáctý rok a spolu se svojí ženou prodává na náměstí kebaby.

"Jörg Haider je dobrej chlap. Je to dobrý politik. Dělá dobrou politiku ve všem - v ekonomice, v politice, prostě ve všem. Já jsem tu nikdy neměl žádný problém, prostě od nevidím do nevidím pracuju. A to, že Haider chce odsunout ty, co sem přišli, aby žili z podpory? Ať je odsune, to, že nechtěj pracovat, je jejich problém."

Haider symbolem změny

Haiderův přístup k cizincům ale není tak idylický, jak by se mohlo zdát z líčení jednoho zaběhnutého živnostníka. Koncem března se ve Vídni konaly zemské volby a v nich Haiderovi kandidáti neváhali slibovat tvrdší postup vůči přistěhovalcům. Dlužno říci, že s nevalným ohlasem.

Renomovaný vídeňský sociolog Peter Ulram, který zkoumá voličské základny politických stran, říká, že téma cizinci spadlo na sedmé, osmé místo v žebříčku důvodů, podle kterých se rakouský volič rozhoduje.

"Hlavním heslem Svobodných v parlamentních volbách roku 1999 byla změna. To zapůsobilo. Haider inkasoval nevídaných dvacet sedm procent, o fous víc než lidovci, kteří ale mohli postavit kancléře. Je zajímavé, že lidi do třiceti let volili nejvíc právě Haiderovy Svobodné. To znamená lidi, kteří si odjakživa pamatují jenom sociálnědemokratického kancléře. Proto je logické, že od té doby, co jsou Svobodní ve vládě, také v každých zemských volbách ztrácejí. Téma cizinců bylo docela důležité na začátku devadesátých let. V druhé polovině osmdesátých let se totiž zdvojnásobil počet cizinců, a to zrovna, když přišly ekonomické potíže. V některých vídeňských čtvrtích, najednou v některých základních školách bylo víc dětí cizinců než Vídeňáků. Logicky se přistěhovalci usazovali hlavně v chudších čtvrtích, tam, kde má i hodně Rakušané problémy s němčinou, protože skoro nečtou, jdou brzo ze školy, a tihle lidé se báli, že jejich děti na tom budou ještě hůř. Ještě v devadesátém třetím roce to byla otázka přistěhovalců po nezaměstnanosti a ochraně životního prostředí téma číslo tři. Mezitím ale spadla na osmé, deváté místo."

Špatná pověst neprávem?

Před rokem muselo Rakousko, kterému právě začala vládnout koalice konservativních lidovců s Haiderovými populistickými Svobodnými, čelit diplomatickým sankcím ze strany ostatních vlád Evropské unie. A i když v září sankce neúspěšně skončily - Svobodní totiž sedí ve vládě i nadále a Rakousko má v cizině pořád špatnou pověst. Současně ale v alpské republice zakotvilo víc cizinců než jinde v Evropě.

Odhlédneme-li od trpasličího, a proto netypického Lucemburska, kde má cizí pas každý čtvrtý, drží Rakousko dva rekordy: tamních devět celých tři procenta cizinců je nejvíc v celé EU. Navíc, jen jeden z deseti cizinců přišel do Rakouska z jiné členské země EU. To je v Evropě také unikát.

Nejvíce cizinců pochází z Jugoslávie nebo z Turecka, jsou to tedy lidé, kteří se často liší už na první pohled. Za těchto okolností to zase s rozsahem rakouské xenofobie nevypadá tak špatně.

Upřímní politici

	Jsme politicky nekorektní, naši politici říkají svému publiku věci, které si politici jinde sice taky myslí, ale neřeknou je nahlas.
	Peter Ulram

"Ve srovnávacích průzkumech, které měřily míru rasismu ve všech zemích Evropské unie, se Rakušané umístili v polovině žebříčku. Ale je tady jeden velký rozdíl, vysvětlil bych ho středoevropskou mentalitou, kterou my Rakušané, myslím, máme společnou třeba s Čechy. Jsme politicky nekorektní, naši politici říkají svému publiku věci, které si politici jinde sice taky myslí, ale neřeknou je nahlas. To začal už Bruno Kreisky, když třeba v osmdesátém roce, v době polských protikomunistických stávek řekl: Měli by radši pracovat, aby nám zaplatili dluh," uvedl sociolog Peter Ulram.

Rakušané jsou v Evropské unii teprve šestý rok, dosud tedy v Unii platí - a sankce to ukázaly - tak trochu za exotický přírůstek z východu. Ale časy se mění i v Rakousku.

Zatímco ještě v osmdesátých letech v průměru jen pět procent studentů vyjelo na nějakou univerzitu do ciziny, dnes už za hranice aspoň na jeden semestr vyráží až čtvrtina rakouských studentů. A až jednou Brusel přijme do své pevnosti Slovinsko, Maďarsko a Českou republiku, přestane být i Rakousko periférií Evropské unie.

Související odkazy:
Alto Adige - Südtirol
Korutany On-line
Rakouská vláda

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.