Finský nováček v dresu Unie

Neděle 10. května 2001

Připravil Petr Nosálek

Jak si Finové zvykli na život v elitním evropském klubu? Odpověď na tuto otázku najdete v 7. dílu seriálu Nová Evropa.

"Když finské státní aerolinie Finnair začaly v roce 1924 provozovat letecké spoje," čteme v historických pramenech, "piloti jednoplošníků Junkers F-13, kteří létali nad sněhobílou krajinou své vlasti, občas ztráceli přehled o tom, kde mají přistát.

S přilbami lemovanými kožešinou, leteckými brýlemi a bílými šálami, které za nimi vlály ve větru, se prý snášeli na pole a ze všech sil volali: "Kde je Finsko?"" Pilot Boeingu, kterým jsem o 77 let později letěl do Helsinek, bez ptaní hladce navedl stroj na přistávací dráhu letiště Vantaa a popřál cestujícím přijemný pobyt.

Na otázku, kde je dnes Finsko, jsem v příštích dnech hledal odpověď v budově parlamentu, sídle vlády i v helsinských ulicích, obchodech a barech.

Začal jsem v kavárně Kappeli, která stojí v parku na Eteläesplanadi v centru Helsinek a připomíná prosklený zahradní altán.

Na přelomu století, kdy Finsko ještě bylo velkovévodstvím v rámci carské říše, se tu scházeli, bohatýrsky hodovali a někdy prý i přespávali finští intelektuálové a umělci v čele se skladatelem Jeanem Sibeliem a většinou v rodné švédštině snili o finské samostatnosti v duchu hesla "Nejsme Švédi a nikdy se nestaneme Rusy - buďme tedy Finy," říká čistou brněnštinou David Vaverka, který už více než dvacet let žije v Helsinkách a má vedle českého i finské občanství.

Historické ohlédnutí

Konec studené války, který pro ně znamenal především konec úzkostlivého lavírování mezi západním světem a velkým bratrem na východě, Finové oslavili v červnu 1993 hudebním happeningem na Senátním náměstí v Helsinkách. Na 80 tisíc fanoušků aplaudovalo společnému vystoupení domácí "agropunkové" kapely, která si říká Leningradští kovbojové, s Alexandrovovým souborem Rudé armády.

Interiér kultovní restaurace Zetor

Sakari Ellilä, vedoucí "traktorového" baru Zetor, který v centru Helsi založili právě Leningradští kovbojové, připomíná význam této poněkud bizarní události: Myslím, že to bylo první velké setkání Finů s Rusy, které porušilo zavedená pravidla.

Leningradští kovbojové sice nejsou politická kapela, ze všeho si dělají legraci, ale vidět je hrát rockovou muziku se souborem Rudé armády, proti které Finové před více než půl stoletím bojovali na život a na smrt za zachování své nezávislosti - to bylo něco neuvěřitelného a mělo to ohromný politický význam.

Namlouvání s EU

V té době se už ve Finsku vážně debatovalo o vstupu země do Evropské unie a o rok později, v říjnu 1994, vyřkl pravidelný návštěvník baru Zetor a v té době i finský prezident Martti Ahtisaari tato památná slova: "Občané, v historickém referendu se právě rozhodlo. Mohu vám sdělit, že jasná většina Finů si přeje, aby naše země vstoupila do Evropské unie.

Onou "jasnou většinou" bylo 57% voličů. Nakolik vůbec Finové po neblahých historických zkušenostech se Sovětským svazem spojovali - jak se říkalo - "návrat Finska do Evropy" se zajištěním bezpečnosti své země? Otázka pro kaplana helsinské luteránské katedrály Olliho Hallikainena:

"Podle mě vedly Finy ke vstupu do EU spíš ekonomické než bezpečnostní důvody. Politika Finska byla až do 70. let založena na úzkostlivém dodržování neutrality. Měli jsme velmi dobré vztahy jak se Sovětským svazem, tak se západní Evropou. Po zhroucení Sovětského svazu se i ve Finsku diskutovalo o případném začlenění země do aliance NATO, ale bylo jen velmi málo těch, kteří si mysleli, že vstup do NATO je pro nás aktuální nebo že by nám zajistil větší bezpečnost než naše neutrální politika. Spíš se dá říct, že v devadesátých letech nahradila úzkostlivou neutralitu politika aktivní nezúčastněnosti a tu podporuje velká většina Finů."

Zúčastnil jste se tedy referenda a pokud ano, jak jste před sedmi lety hlasoval?

"Zúčastnil jsem se a hlasoval jsem proti. Důvod? V té době mělo hodně lidí pocit, že vstup do Unie nás připraví o část naší svrchovanosti a naší národní identity. Bylo těžké si představit, že se jednoho dne budeme muset vzdát své měny a předat část rozhodovacích pravomocí Bruselu," říká kněz Olli Hallikainen. Jeho krajan Jarmo Hankimäki, který začínal jako kuchař doma v Oulu na severozápadě Finska a dnes dělá barmana v helsinské restauraci Praha, vysvětluje, proč pro členství Finska v Unii hlasovalo tak jako on mnoho mladých lidí:

"Když se rozhodovalo o vstupu Finska do Evropské unie, mladí s tím spojovali naděje, že naše země přestane přešlapovat na místě a pohne se kupředu. Věřili, že Finsku se bude hospodářsky dařit líp, že se jim v Evropě otevřou hranice a oni budou moct cestovat a že si po zavedení společné měny před cestou do zahraničí ani nebudou muset doma vyměňovat peníze. Starší generace, řekněme šedesátníci, se ale k členství stavěli mnohem skeptičtěji."

Zasedací místnost finského parlamentu

Finsko a Rusové

Smutnou připomínkou zašlé imperiální slávy jsou Rusové, kteří si jezdí do Helsinek přivydělávat jako pouliční pěvci a muzikanti. Vetchý šedesátník s bílým plnovousem, který se představil jako Anatolij, o sobě tvrdí, že je absolventem Repinova institutu a dodnes se doma v Rusku živí malováním i operním zpěvem:

"Vztahy mazi Finy a Rusy jsou dobré, vždyť třeba - jak jsem se dočetl - i takový vojevůdce jako Alexandr Suvorov byl prapravnuk "Suomi". To je něco velkolepého. Na tomto území od nepaměti bok po boku žili a bojovali Finové s Rusy. Proto si myslím, že vztahy mezi oběma národy jsou vynikající. Když tady zpívám, vidím, jak vřele všechny generace, staří i mladí, přijímají naše písničky.

Nedůvěra mnohých Finů k Rusům ovšem slova ruského pěvce příliš nepotvrzuje. A zdaleka to nejsou jen příslušníci starší generace, kteří pamatují časy Zimní války. Jarmo Hankimäki:

"Finové s Rusy spojují problém drog a prostituce. Ze severu země přicházejí zprávy o tom, že se tam roztahuje ruská mafie, píše se o tom v novinách. Finové Rusům moc nedůvěřují. I tam nahoře žije ještě hodně pamětníků Zimní a Pokračovací války proti Rusům a ti ani po šedesáti letech Rusy moc neberou. Ale Finové mají obavy i z toho, že po rozšíření Unie se budou do země snadněji dostávat laciné drogy a prostitutky i z Estonska nebo Lotyšska."

Kněz Olli Hallikainen připojuje ještě jednu obavu spojenou s otevřením hranic po rozšíření Unie:

"Finové se obávají nárůstu zločinnosti - drog, prostituce - i toho, že by členstvím v Unii mohli přijít o různé výhody plynoucí ze systému sociálního zabezpečení. Panují obavy, že kdyby například došlo k otevření hranic a přílivu lidí řekněme z Estonska, mohlo by to ohrozit sociální jistoty Finů. Jsme si také dobře vědomi toho, že po rozšíření Unie budeme muset přijmout desetitisíce pracovních sil, především z Pobaltí."

Malý počet azylantů

Jsme v budově finského parlamentu, kde jeden z poslanců právě hovoří se skupinou azylantů. V roce 1917, kdy země získala nezávislost, žilo na jejím území pouhých 6 000 Rusů. Jejich počet se po bolševické revoluci zvýšil na více než 30 tisíc, ale jinak se Finsku - s výjimkou návratu obyvatel finského původu či jazyka ze Sovětského svazu - až do 70. let velké globální a evropské migrační vlny vyhýbaly.

Teprve v posledním desetiletí začínají nad finskými repatrianty převažovat cizinci - Somálci, Arabové, uprchlíci z Balkánu, romští žadatelé o azyl ze střední a východní Evropy. Jak se k nim Finové chovají? Jarmo Hankimäki tvrdí, že rezervovaně:

"Tady ve Finsku máme problémy s přistěhovalci ze Somálska, z Afghánistánu, ale i z některých východoevropských zemí. Finové se totiž na věc dívají tak, že pro azylanty je snadné se do Finska dostat a snadno se tu žije ze štědrých sociálních dávek. Oni většinou nic nedělají, protože sehnat práci je dost těžké a z podpory se dá vyžít. Žijí tedy z našich peněz a s tím se mnozí Finové dost těžko smiřují."

Lze tyto postoje vysvětlit psychologií národa, který se po celá staletí cítil odstrčený v koutě Evropy?

"Myslím, že Finové mají všeobecně z cizích věcí trochu strach. Finská společnost se tomu ještě nepřizpůsobila. Nemám na mysli jen problém uprchlíků žádajících ve Finsku o azyl - to je jen část širšího problému, který bych nazval globalizací lokálních komunit. V nich často žijí různé subkultury vedle sebe, aniž mezi nimi dochází k jakémukoli průniku. Dřív bylo možné všechno integrovat, ale dnes jsou změny tak rychlé a je jich tolik, že už to nejde. Máme relativně málo uprchlíků z třetího světa, ale přesto je to velký problém - i když existuje jen v hlavách Finů. Somálci nebo Romové žijí na okraji naší společnosti. Romové tu žijí od nepaměti, ale jejich ženy mají stále potíže, když se objeví na ulici ve svých pestrých krojích. Ale ty mám někdy i já, když se jako pravoslavný kněz někde objevím v sutaně."

Tolik otec Alexej Sjöberg, kterého jsem oslovil po skončení nedělní pravoslavné bohoslužby v helsinském Uspenském chrámu. 28letý pravoslavný kněz, otec tří malých dětí, je asi jako málokdo jiný povolán k tomu, aby se vyslovoval k problémům menšin.

Švédští Finové

Jak napovídá knězovo příjmení Sjöberg, jeho nositel patří ke švédsky mluvícím Finům:

"Lidé mluvící švédsky tu žijí už tisíc let. Finsko je ale národnostně velmi homogenní. My nemáme velké menšiny a to je, řekl bych, právě podstatné - jiné evropské země mají velké menšiny a ty představují hrozbu. Malá, pitoreskní menšina dělá zemi zajímavější, je prostě hezká. Jeden příklad pro srovnání: Nedávno jsem navštívil v Belgii, kde - jak známo - žijí Vlámové a francouzsky mluvící Valoni. Když náš vlak přejel jakousi neviditelnou hranici, změnil se i jazyk. Ve Finsku mluví švédsky pouhých šest procent obyvatel, ale celá země je dvojjazyčná. To znamená, že ve Finsku můžu svým jazykem mluvit kdekoli - i tam, kde se nežijí švédsky mluvící Finové. Když půjdu na policii, jsou povinni mi odpovídat ve švédštině. Všechny úřední dokumenty, všechny nápisy a dopravní značky jsou dojjazyčné. Všechny školy poskytují vzdělání v obou jazycích. Švédsky mluvící menšina ve Finsku má zkrátka tu nejlepší právní ochranu, to nemá v žádné jiné zemi obdobu."

Obavy ze ztráty nezávislosti

Říkalo se, že vstupem do Unie Finsko ztratí nezávislost a Finové ztratí svou identitu. Bylo proto velmi důležité zdůrazňovat, že se to nestane - a je třeba říci, že se to skutečně nestalo. Velmi záleželo na generaci válečných veteránů. Jsou to už staří muži a ženy, ale v naší společnosti mají stále velký vliv. Proto velmi pomohlo, když se pro členství Finska v Evropské unii vyslovili takoví lidé jako generál Arho Färnrot.

Umírněně konzervativní Národní koaliční strana byla ve Finsku prvním politickým seskupením, které před lety veřejně vyslovilo podporu vstupu Finska do Evropské unie. Proevropské jsou však kromě konzervativců i ostatní strany tzv. duhové vládní koalice s výjimkou ex-komunistů. Riitta Uosukoainenová považuje otázku ohrožení nezávislosti a národní identity za nejchytřejší a možná i nejnebezpečnější argument finských euroskeptiků. Někteří z nich - jako luteránský kněz Olli Hallikainen - však na věc změnili názor:

"Jak se zdá, členství v Evropské unii naši národní identitu neoslabuje. Připadá mi, že když ztratíte část své národní identity - například my se teď budeme muset vzdát finské marky ve prospěch eura -, jiné její aspekty se naopak posilují. Proto je tak důležité připomínat historické mezníky vlastního národa, jako byla zimní a pokračovací válka nebo získání nezávislosti, a vyzdvihovat jejich význam. Proto je tak důležité posilovat úctu k vlastnímu jazyku a kořenům národní kultury." Olli Hallikainen.

Jezdecká socha maršála C. G. Mannerheima v Helsinkách

A když něco podobného řekne Finka rodnou švédštinou, máte sotva důvod nevěřit. Annika Lönnová, manželka finsky mluvícího Fina, s nímž vychovává finsky i švédsky žvatlající dvouletou dceru, pracuje jako recepční v jednom helsinském hotelu: "Byli jsme na omylu, když jsme si mysleli, že bychom mohli po vstupu do EU přijít o svou národní identitu. Zjistili jsme, že jazyk, kultura, tradice jsou v nás zakořeněny příliš hluboko na to, aby nám mohl naši národní identitu někdo vzít."

Amerikanizace nebezpečnější než EU

Ministr zahraničí a člen sociálně-demokratické strany Erkki Tuomioja v této souvislosti upozorňuje na jiné nebezpečí:

"Když se podíváte na to, co ohrožuje národní identitu, nebo o čem si lidé myslí, že ji ohrožuje, pak je to spíše "amerikanizace" než "europeizace". Až dosud podle mě nebylo proč se obávat nějakého ohrožení národní identity. To ale neznamená, že bychom se neměli mít na pozoru před pokusy o vytvoření umělé evropské identity - identity, která neexistuje a kterou nepotřebujeme. Evropa se bude vyvíjet přirozeně, aniž bychom lidem vnucovali všelijaké směšné symboly, které je vůbec nezajímají."

Senátní náměstí v Helsinkách, protijaderná demonstrace

Naproti parlamentu, v těsné blízkosti futuristicky vyhlížející galerie moderního umění Kiasma, se míjí historie s nejnovější současností. Pod symbolem finské nezávislosti, sochou maršála Carla Gustava Mannerheima, se na žulových obeliscích prohánějí mladí skejtaři, zatímco pár kroků odtud sviští vozy luxusních západních značek.

Když jsem Finsko navštívil před pěti lety, ještě tu jezdilo dost otřískaných žigulíků ze sovětské éry. Dnes tu uvidíte skoro samé mercedesy, BMW a švédská volva, občas se však mihne i česká oktávie nebo felicie. Europeizace? Možná, především však důkaz oživení finské ekonomiky, které podle Alexeje Sjöberga Finům jaksepatří zvedlo sebevědomí:

"Těch šest let, to pro Finy nebylo jen šest let strávených v Evropské unii. Bylo to také šest let hospodářského vzestupu a především šest skvělých let koncernu Nokia. Myslím, že Nokia udělala pro sebevědomí Finů víc než celá Evropská unie. Automobilového šampiona Miku Häkkinena a Nokii zná celý svět. Čech, Rus nebo Kanaďan by možná dodal "A co finský hokej?". Jenže když přijedete do Francie nebo Nizozemska, nikdo tam pořádně neví, co to ten hokej vlastně je.

Milovníci přírody

Snem každého Fina je to, co by bylo pro příslušníky jiných národů trestem: mít malý domek nebo chatu na břehu jezera a být v něm sám. Finové při každé příležitosti prchají z měst do přírody. Sotva proto překvapuje, že má finská jaderná lobby mezi obyvateli země tolik vehementních odpůrců.

Dřív k nim patřil i ministr zahraničí, sociální demokrat Erkki Tuomioja:

"Jsem proti jaderným zbraním a podporuju jaderné odzbrojení, ale využití jaderné energie je trochu něco jiného. Když jsme v roce 1993 naposledy v parlamentu hlasovali o jaderné energii, byl jsem proti. Dnes jsem k této otázce otevřený. Dívám se na to tak, že jaderné elektrárny můžou být přechodným zdrojem energie na cestě k trvale udržitelnému rozvoji a pro země jako Finsko jsou střednědobým řešením. Před sedmi osmi lety jsem to tak nevnímal a pokud jde o můj současný názor, snad se časem prokáže jeho oprávněnost.

Socha národního básníka Eina Leina

Přesně totéž se dá říci o názoru lidí, kteří byli před sedmi osmi lety proti vstupu Finska do Evropské unie a také tak v referendu hlasovali, ale kteří si dnes myslí o něco jiného. Kněz Olli Hallikainen:

"Kdyby se referendum konalo dnes, asi bych mnohem víc přemýšlel o tom, jestli máme vstoupit do Unie, nebo jestli máme zůstat mimo. Členství totiž Finsku přineslo mnoho dobrého, především v hospodářské oblasti, ale také v tom, že naše země - teď to bude znít jako fráze, ale je to tak - skutečně může mluvit do rozhodovacího procesu v Bruselu a současně se v Evropě zviditelnit.

Předsedkyně finského parlamentu Riitta Uosukainenová je přesvědčena, že se to její zemi za šest let členství v Unii podařilo:

"Je zřejmé, že Finsko se v Evropě zviditelnilo. Osobně jsem se v různých evropských zemích i jinde přesvědčila, že lidé vědí za těch šest let o naší zemi mnohem víc. Samozřejmě za to zčásti může úspěch finských informačních technologií - Nokia a další finské společnosti udělaly pro dobré jméno Finska ve světě opravdu hodně. Ale nelze popřít, že na zviditenění Finska má podíl i Evropská unie, která naši zemi přiblížila Evropě. Měla jsem velkou radost, když jsem zjistila, že třeba lidé ve Španělsku znají Tampere, Imatru a další místa ve Finsku. Evropané dřív znali jen Helsinky, dnes objevují i naši krásnou přírodu."

Pokud jde o mě, neměl jsem tentokrát čas objevovat finskou přírodu. Když jsem po týdnu z Helsinek odlétal, měl jsem přesto dojem, že báječným mužům na létajících strojích Finnairu můžu do hlubiny času vzkázat: Finsko je stále tam, kde bývalo. Jen je líp z Evropy vidět.