Čtvrtek 21. prosince

předcházející

Autorita, odpovědnost, svoboda

Josef Ledl

Jistá populární televizní osobnost nedávno informovala, jak je dnes zvykem, v novinovém rozhovoru čtenářskou veřejnost o svých názorech na život.

Článek měl nadpis: "Jsem nezodpovědný a miluji svobodu". Tomuto zjevně nelogickému výroku bychom se klidně mohli zasmát a mávnout nad ním rukou, nebýt dvou věcí.

Za prvé, pro dnešní dobu je příznačná ztráta smyslu pro autoritu. Autorita je chápána téměř výhradně jako něco skoro iracionálního, bezdůvodně omezujícího můj svobodný rozvoj.

Nanejvýš jsme občas ochotni uznat autoritu učeně nazývanou epistemická, tedy autoritu odborníka, např. vědce, lékaře nebo kominíka, poučují-li nás o předmětu, spadajícím do jejich oboru.

Jedinou - a to velmi podivnou - výjimkou je právě autorita populárních osobností, jejichž prohlášením je přikládána nebývalá vážnost, ať mluví o čemkoliv.

Druhý (a možná ještě závažnější) běžně rozšířený omyl spočívá v oddělování svobody a odpovědnosti. Avšak svoboda a odpovědnost jsou jen dvě strany téže mince.

Jak to stručně formuloval Michael Novak: "Odpovědnost je druhá tvář svobody". To není jenom nějaké plané filosofování, ale praktická zásada, z níž vychází i právní řád. Pokud tě soud uzná za nesvéprávného, znamená to sice, že nebudeš potrestán za porušení platných zákonů, ale na druhou stranu také nemůžeš napsat závěť nebo prodat dům.

Svoboda je zkrátka způsobilost jednat odpovědně. Mnozí si také pletou svobodu s nezávislostí, a tak se bojí k čemukoli zavázat. S tím nejspíš souvisí i stále klesající počet sňatků v mnoha zemích.

G. K. Chesterton už roku 1908 napsal: "Nikdy bych si nemohl představit nebo strpět utopii, která by mi neponechala svobodu, jíž si cením nejvíc, totiž svobodu zavazovat sám sebe. Naprostá anarchie by nejen znemožnila jakoukoli kázeň nebo věrnost, ale i jakoukoli zábavu.

Abychom uvedli zřejmý příklad: uzavírání sázek by nemělo smysl, kdyby sázky nebyly závazné. Vsadím-li se, musím riskovat, že zaplatím, jinak není v sázce žádná poezie. Tohle vědí i děti, jaksi samy od sebe, a věří tomu, dokud jim to dospělí nerozmluví.

A když už mluvím o těch dospělých - další pověrou této doby je, že dospělost přichází automaticky, s věkem. Je ti osmnáct, jsi plnoletý a tudíž dospělý.

S tímhle mechanickým pojetím počítá i zákon, a proto podle věku stanovuje právní odpovědnost, sexuální zralost nebo třeba způsobilost řídit motorová vozidla. Zákon nemůže postupovat individuálně, a tak stanovuje určitou právní fikci. Je to užitečná fikce, ale přesto nic víc, než fikce.

Ve skutečnosti se dospělosti nenabývá věkem. S přibýváním let se jenom stárne. Dospělým se stáváš právě vědomým a dobrovolným (tedy svobodným) přijetím odpovědnosti. Ve všech oblastech svého života.