Čtvrtek 25. ledna 2001

předcházející

Tábor zapadajícího slunce

Karel Pacner

Na ten skautský tábor pod velhartickým hradem nikdy nezapomenu, i když od té doby uplynulo víc než půl století. Věděli jsme, že je to náš poslední tábor. Četli jsme v novinách zprávy o prvních procesech se skautskými činovníky, z různých zmínek jsme vytušili, že Junáka komunisté rozpustili, ale žádný oficiální papír naši vedoucí nedostali.

A tak jsme to v létě 1950 - v době, kdy severokorejská komunistická armáda zaútočila na bezbranný jih - zkusili. Tábor u Velhartic jsme symbolicky nazvali Tábor zapadajícího slunce.

Když jsem si nyní přečetl brožuru Karla Lešanovského Se štítem a na štítě, kterou vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, divil jsem se: Jak to, že naše vedoucí tehdy nikdo nezavřel a že naši rodiče (my jsme byli nezletilí kluci) z toho neměli potíže?

Samostatnost Junáka zrušil samozvaný Ústřední akční výbor Národní fronty měsíc po komunistickém puči 29. března 1948. A 23. prosince rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ na návrh Marie Švermové, že Junák bude postupně rozpuštěn. Avšak komunisté nemohli zlikvidovat organizaci dětí a nic za to nenabídnout. Nejdřív museli vybudovat aspoň základy Pionýra - po sovětském vzoru.

Zatímco do skautu či do sokola chodila mládež s chutí a z vlastní vůle, aby se tam pobavila, zahrála si hry, cvičila, naučila se znát přírodu, Pionýr byl více méně povinný a jednu dobu dokonce jakousi prodlouženou rukou základní školy. Proč se komunisté skautů tolik báli?

Lešanovský, skautským jménem Kay, našel odpověď v dokumentech Státní bezpečnosti. Za jejich toporný úřední jazyk se omlouvám: "Třemi cestami vnášel skauting svůj neblahý vliv do naší mládeže a ve spojení s dalšími okolnostmi vlastně "vytvořil" řadu mladých protistátních zločinců, svedených a neuvědomělých, avšak někdy velmi nebezpečných:

Za prvé ideologií - kosmopolitní a buržoazně nacionalistickou, za druhé výchovou - odváděním pozornosti mladých lidí od společenských problémů současného dění, zaváděním myšlenek mladých lidí do romantického neskutečna a za třetí přímou zločinnou činností reakčních skautských vůdců."

StB sledovala činnost Junáka už dávno před únorem 1948. Jak Lešanovský zjistil, v archívu Ministerstva vnitra se nacházejí zprávy agentů o návštěvách zahraničních skautů a skautek v republice od roku 1946.

Také za německé okupace byl Junák zakázán. Tehdy patřili skauti jako odbojáři k jedné z nejstatečnějších a nejvíce postižených zájmových skupin. I po únoru zůstali věrni svému slibu, jak konstatoval historik Petr Radosta "...u skautských skupin bylo typické, že přes veškerou snahu estebáckých vyšetřovatelů se vždycky podařilo většinu účastníků před nimi utajit."

Mnozí dospělí skauti se totiž zapojili do akcí proti novému režimu. Když je estébáci zatkli, často z nich uměle vytvářeli protistátní skupiny a konstruovali falešná obvinění, tak jako všude. Padaly vysoké tresty: deset, dvacet, třicet let vězení, doživotí a také smrt.

"A pronásledování bylo vlastně preventivním terorem proti možným odpůrcům režimu," připomíná Lešanovský. "Skautské procesy postihovaly velikou šíři podnětů i způsobů odporu proti totalitnímu režimu - od dětského protivenství až po ozbrojenou činnost... "

Na jaře 1968 vstal Junák opět z popela, než ho normalizované ÚV KSČ zakázalo. Potřetí se čeští skauti vzkřísili začátkem roku 1990. Když jsem Lešanovského knihu dočetl, zatelefonoval jsem svému bývalému vedoucímu: Jak dneska vypadá náš skautský oddíl?

Odpověď mě potěšila: Přihlašují se noví kluci a děvčata, vyrostla nová generace vedoucích. Doufám tedy, že přes všechny politické peripetie už nikdy nebudou stavět stany Tábora zapadajícího slunce.