Pátek 16. února 2001

předcházející

Pravidla knihovny

Ladislav Verecký

Postihla mě pohroma. Žena totiž nechala vymalovat celý byt a položit nové koberce. Všechno muselo na tři dny ven. Než došlo na věc, pokusil jsem se zakonzervovat řád naší knihovny.

Rozdělil jsem si ji odspoda podle fochů na fochy jedna až osm. Vertikálně jsem zase rozlišil sekce A až L. Pak jsem začal nosit knihy na chodbu a vršit je tam do štosů korunovaných barevnými identifikačními lístečky: například G7. Vytvořil jsem tak už docela impozantní model Manhattanu, když tu se zjevil kladeč koberců a vyzval mě, až sebou hodím, protože musí být za dvě hodiny na Proseku.

Zbytek knih jsem tedy musel vynosit fofrem. Shrnoval jsem je do nákupních tašek jako zloděj. V chvatu jsem pochopitelně na chodbě zavadil o pracně vybudované přehledné sloupky. Mrakodrapy z knih se sesuly na linoleum.

Když bylo vymalováno, stanul jsem nad kupou svazků. Zprvu se zdálo, že rekonstrukce nebude tak těžká. Slovníky vklouzly tam, co byly, ani atlasy nedělaly problémy. Když však došlo na svazky menšího formátu, nastaly potíže. Byl jsem zmatený. Knihy se mi navíc ne a ne vejít. Začal jsem tedy ty, jež přebývaly, z bezradnosti ukládat do dosud prázdných fochů C3 a D1.

Tak se stalo, že se vedle sebe octly například čtvrtý svazek Proustova Hledání ztraceného času a paperback, nazvaný Václav Havel a ženy, pojednávající o záletech pana prezidenta. Což o to - poetika obou titulů sice skvěle koresponduje, ale jinak - nebe a dudy. Bude to dělat dobrotu? A co sousedství sborníku Proč nejsem komunistou s Poučením z krizového vývoje?

Přejel jsem pohledem police, které mi až dosud přišly bezproblémové, a pocítil jsem dosud nepoznané trapné rozpaky. Mít pohromadě Pecku, Ivana Klímu a Vaculíka, to snad je v pořádku, ale může se na Vaculíkův Český snář mačkat Pána věže od Evy Kantůrkové?

Cožpak jsem se právě ve Snáři nedočetl, že když dotyčná spisovatelka přinesla rukopis své nové knihy autorovi, řekla mu: "Přinesla jsem ti Pána věže, ale tobě se zas nebude líbit, takže házím perly sviním." Raději jsem Kantůrkovou vzal a uložil jí o foch výš, vedle pamětí Jindřicha Mošny.

V oddělení poezie jsem pak rozsadil Holana a Závadu, vždyť Holan kdysi Závadovi nafackoval. Ze stejných důvodů jsem izoloval Ivana Diviše od Pavla Ruta.

Bylo už pozdě. Lehnul jsem si a zhasnul světlo. Ve tmě jsem však slyšel, jak se nově seřazen‚ knihy trkají a bojují o místo v polici, asi tak jako býčci, když je na jatkách ustájí tak, jak nebyli zvyklí.