BBC Online Network| váš názor
 
Zprávy
Analýza
Britský tisk
Evropský tisk
Radiofejeton
Dobré ráno
Interview
Víkendové pořady
Nová Evropa
Frekvence
Programy
Redakce
In English
Anglicky
s BBC
 
Other BBC sites:

Ranní přemítání
Čtvrtek 22. března 2001předcházející 

Kdo patří k církvi

Tomáš Halík

Před krátkou dobou proběhlo sčítání lidu. Jedna položka zvláště vzbudila zájem: otázka po víře a církevní příslušnosti.Čeští biskupové se totiž různými způsoby pokusili přesvědčit i ty občany, kteří se pravidelně neúčastní církevního života, aby - pokud cítí alespoň nějakou sounáležitost s křesťanstvím - se neopomněli k církvím přihlásit v příslušné kolonce sčítacího archu.

Ta výzva provokuje otázku, která daleko přesahuje problémy okolo sčítání lidu. Kdo vlastně je věřící, kdo a jak patří k církvi? Podle některých průzkumů veřejného mínění je Česká republika jediným evropským státem, kde lidé, hlásící se k víře v Boha, jsou v menšině; hůře na tom byla jen bývalá NDR, ale tu vyvážilo západní Německo.

Nelze vyloučit, že v tom ohledu máme dokonce světovou prioritu (vynecháme-li země jako Čínu a Albánii nebo některé bývalé sovětské republiky, kde je dosud objektivní výzkum religiozity těžko myslitelný).

Tato problematická priorita jistě staví naší zemi v mezinárodním povědomí do specifického světla - srovnáme-li ji např. se Spojenými státy, kde se k víře v Boha hlásí asi 93 % obyvatel.

Jsme opravdu tak „bezbožnou zemí"? Myslím, že skutečný stav lze vyjádřit ještě jinak: spíše než ateistickou zemí jsme zemí nábožensky nevyvinutou. Skutečně přesvědčených ateistů je v naší zemi podle výzkumů poměrně málo. Osobně si některých z nich vážím, protože vím či předpokládám, že ke svému přesvědčení došli ze subjektivně čestných a lidsky pochopitelných důvodů.

Nejčastěji však do kolonky „bez vyznání" spadají lidé, kteří si otázku po Bohu vlastně nikdy nepoložili a ti, kteří odmítají cosi, co vlastně vůbec neznají nebo o čem mají komické představy. Máme považovat za ateistu někoho, kdo odmítá vlastně jen karikaturu Boha a náboženství nebo kdo má spíše výhrady proti církvím, ať už oprávněné, nebo jen nereflektované, zděděné z propagandy a předsudků minulých dob? Ovšem: udělaly církve dost proto, aby víru i sebe samy představily v jiném světle?

Podrobnější výzkumy ukazují, že největší část současných obyvatel naší země - včetně některých z těch, kteří se označují za „nevěřící" - vlastně náleží do jakési šedé zóny mezi tradiční vírou a ateismem. Pokud výzva ČBK mířila do těchto řad, pak je ovšem na místě kritická otázka, zda církev chce a umí oslovit tuto rozsáhlou a vnitřně jistě velmi diferencovanou skupinou také jindy a jinak, než když se uchází o její hlas při sčítání lidu.

Nemyslím tu jenom na misionářské a evangelizační akce, ty si představit dovedu. V této skupině je totiž řada lidí, kteří se nechtějí stát tradičními ovečkami církví, ale přesto jim celá škála hodnot, které souvisejí s náboženstvím obecně i s křesťanskou vírou a etikou není vůbec lhostejná.

V českém prostoru je vlastně velmi mnoho lidí, kteří sice nezapadají do tradičních představ o řádných návštěvnících kostelů, kteří však za určitých okolností jsou ochotni s věřícími a s církvemi jít kus cesty, být v mnohém spojenci. Je zřejmé, že pokud církve chtějí být skutečně oním biblickým kvasem - a ne jen do sebe zahleděným ghettem - v současné české společnosti, nepodaří se jim to bez oněch sympatizantů a spojenců.

Kdy a jak však církve tyto lidi po odevzdání sčítacích archů znovu osloví?

  Zpět nahoru 
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
Zprávy a audio ve 43 jazycích: