Středa 18. dubna 2001

předcházející

Naše děti

Ljuba Václavová

Od malička těžce nesu, když starší generace nadává na mladší - my jsme takoví nebyli, kam ten svět spěje… Přesto si dovolím úvahu, která mne teď napadá každé ráno, když se podívám z okna.

Naproti stojí zrenovovaná škola, ve štítu se dá přečíst datum 1867 a nápis: Vyšší dívčí škola. Byla to první dívčí škola v Praze a chodila do ní děvčata z českých rodin.

Moje maminka na tu školu ráda vzpomíná. Nejraději na pan učitele Němce, pravnuka slavné Boženy. Nikdy prý netrestal za neznalosti, ale uměl tvrdě potrestat za zlobivost - do konce vyučování se na zlobivou žákyni ani nepodíval a nevyvolal ji, ať se hlásila jak chtěla. Vzpomíná i na učitele, který neukázněné dítě potrestal tím, že mu po vyučování, na rozloučenou, ten den nepodal ruku.

Do protější školy jsem potom chodila i já. To už se ale škola jmenovala Osmiletá základní a chodili tam s námi i kluci. Pak to byla devítiletka… A když sem chodily moje děti, byla to zase osmiletka… Teď je to zase devítiletá základní...

Když to takhle zrekapituluji, říkám si, jestli naše školské reformy nebyly, nejsou a nebudou, vždy spíše o formě a délce vzdělávání než o výuce a výchově. Takže tou školou prošlo několik generací. Když pozoruji děti té poslední, jsou na první pohled - a hlavně poslech - nejagresivnější.

Rvou se a řvou, jsou čím dál tím méně dětsky milé. Pokřikují a nadávají a jejich slovník je horší,než býval slovník opilců a asociálů minulých generací. A paní učitelky ty skupiny rvoucích se dětí obcházejí a mizí. Jen jednou jsem viděla, jak se jedna učitelka snažila přerušit dlouhé kopání několika dětí do jednoho kluka. Ten nejrozložitější z kopajících jí řekl, že je kráva. Nezabučela, ale odevzdaně odešla.

Nevím, co bych v její situaci udělala já. Nevím, kde si kupují žákyně základní školy školy cigarety, ale kouří v průchodu našeho domu. V jedné ruce cigaretu, mobil ve druhé - nemluví spolu, jen zírají. Do mobilu mluví v holých větách. Abecedu moc neznají, strašně se mračej, když posílají textovku.

Odborníci na školství teď předkládají poslancům nové zákony o školství a výchovných ústavech. Diskutují o úpadku znalostí našich školáků, o řadě problémů ve vzdělávání. Nikdo ale nemluví o tom, že škola podle "námi" ceněného "našeho" Komenského nemá být jen vzdělávací, ale především výchovnou institucí.

Velmi pečlivě čtu v tisku úvahy o školství, polemiky o maturitních testech, o rušení víceletých gymnázií,ale o výchově se v souvislosti se školstvím nemluví, nepíše. V našem vzdělávacím systému se slovo "výchova" objevuje až ve chvíli, kdy dítě něco závažného provede a dostane se do konfliktu se zákonem. Pak je odebráno z rodiny a jde do výchovného ústavu.

Jak ale může ústav vychovávat a k dobrému životu vychovat najednou několik desítek dětí, které nevychovávala ani rodina, ani škola?

Umíme debatovat o snížení věkové hranice pro trestání dětí, uvažujeme jaké tresty si zaslouží malí zločinci… Pohled z okna určitě nepřináší možnost hlubšího pozorování a objektivního posouzení, ale je to pohled smutný. Budova té školy se dala snadno opravit. Ale co s těmi dětmi?