Pátek 31. srpna 2001

předcházející

Zábava

Josef Lédl

Přiznávám se sebekriticky, že začínám být alergický na slovo "zábava". Chce-li dnes kdo co prodat, nesmí opomenout zdůraznit, jak je to zábavné. Když se vám dříve snažil nějaký agent vnutit pojistku, apeloval na vaši zodpovědnost vůči rodině, dětem, vnukům, ba i pravnukům. Dnes vás bude ujišťovat, jaké si tím zajišťujete zábavné stáří. Vykašlete se na děti a užívejte si aspoň v důchodu.

Právě tak se dříve kurzy jazyků předháněly v tom, který je praktičtější: Obchodní angličtina za dva měsíce! Hovorová němčina, praktický pomocník na cestách! Dnes soutěží v tom, čí metoda je zábavnější.

Sice jsem dosud nečetl inzerát, propagující zubaře, jenž zábavně trhá zuby, nebo pohřební ústav, který vypravuje funusy přímo k popukání, ale i to je - zdá se - pouze otázkou času. Ani nejsledovanější televizní stanice neopomene nikdy připomenout, že vás baví - i před a po pořadu plném krve a násilí.

Na jednu stranu je tahle hypertrofie zábavnosti pochopitelná. Puritánská, stejně jako pokrokářská etika kladla na první místo práci; zábava byla něčím okrajovým, nesolidním, v nejlepším případě vedlejším. Nejdřív práce, potom zábava! Jenže té práce bylo většinou tolik, že na zábavu nedošlo. Tak se zábava stala synonymem svobody.

Svobodný je ten, kdo má čas se bavit. Prostí lidé, znavení každodenními povinnostmi, si alespoň četli v obrázkových časopisech, jak se baví ti, kteří si to mohou dovolit.

S přibýváním volného času vyvstal úkol tento volný čas nějak trávit. Jako jeho přirozené řešení se nabízí právě co nejšířeji pojatá zábava. Problém je v tom, že zábava, jenom zábava, zábava pro zábavu nevede k naplnění. A navíc, stane-li se zábavou všechno, přestane nás zábava bavit. Samozřejmé věci jaksi nevnímáme.

Číšník se necítí slavnostně, přestože je oděn do fraku. Zábavní morálka je tak vposledku největším nepřítelem radosti a potěšení. Vnucuje nám totiž zábavu jako naši povinnost. Tím se ze zábavy vytrácí aspekt svobody, tedy právě to, čím nás zábava nejvíc přitahuje.