Středa 5. září 2001

předcházející

Hledání potěšení

Jiří Hanák

Ve slováckém městečku Velká nad Veličkou žilo před válkou asi třicet Romů. Tehdy se jim ovšem říkalo cikáni, v místním nářečí "cigáné". Jedna z obou rodin byla rodina horňáckého primáše Jožky Kubíka. Geniální muzikant měl své nadání nikoli od Boha, nýbrž od kompletní božské trojice. Veličtí cikáni byli přirozenou součástí většinové komunity.

Uprostřed čtyřicátých let však kostnatá ruka nacistického holocaustu dosáhla i na ně. A tak jednoho dne rukovali do transportu, na jehož konci byly plynové komory v Osvětimi. Odcházeli v horňáckých krojích i se svými husličkami. Co si asi zahráli naposled?

Že by s pánem Bohem
idem od vás
neublížili sme
žádnému z vás.

Ta událost, kterou znám jen z vyprávění, mne však dosud dokáže dojmout. Naštěstí se našel kdosi s patřičnými styky, kdo na poslední chvíli alespoň muzikantskou rodinu z transportu vyreklamoval. Byl-li oním zachráncem kolaborant, nechť mu pán Bůh odpustí alespoň sto tisíc let očistce. Cikánský primáš tak ještě desítky let hrál a jeho rukopis, vlastně "smyčcopis", se prý dosud dá rozeznat v muzice horňáckých hudců.

Ani za první republiky to cikáni v Československu neměli lehké.Platil zákon o potulných cikánech, který úřadům umožňoval je vyhošťovat. Kočovní cikáni dostali registrační legitimace. V Čechách se jich vydalo skoro 5 tisíc, ve Slezsku a na Moravě tři a půl tisíce, na Slovensku přes deset tisíc. Cikáni usedlí žili bez problémů, nikdo je jako cizí těleso nevnímal. Holocaust však dosáhl na všechny.

Z lágrů se po válce vrátilo jen šest stovek cikánů. Šest stovek cikánů v celém poválečném Československu (už bez Podkarpatské Rusi). Před několika týdny se v Osvětimi konala vzpomínková tryzna za povražděné. Evropské země na ni vyslaly vysoké diplomaty. Česká vláda ani vrátného. Cikáni Prahu nezajímali.

Hned po válce se vydalo tisíce kočovných Romů z Balkánu a polousedlých Romů z východního Slovenska směrem na západ. Lidsky pochopitelné, šli za lepším, české země byly pro ně zaslíbená Amerika. Dokud mohli Romové kočovat, problémy byly minimální.

Přitáhli do vesnice, pár slepic zmizelo, ale co to je slepice na vesnici? Obešli domy, vybrali tupé nůžky a nože. Bez jakékoliv evidence je za pár hodin vrátili nabroušené. Selským synkům se kroutily vzrušením vousky, když v letní noci zaslechli z tábora ohnivou hudbu a na pozadí táboráku viděli siluety mladých tančících cikánek.

S kamarádem jsme hrdinně bránili šrůtku slaniny, kterou mladá kočovnice šlohla ze zádveří domu jeho rodičů. Kapitulovali jsme poté, co na nás vytasila prs a snažila se nás postříkat mlékem. Proti začínajícím puberťákům to byla zbraň strašlivá.

Problémy nastaly později. Komunistické úřady zakázaly cikánům kočovat, rozbouraly jejich sociální struktury, narvaly je do paneláků a začaly je uplácet. Zato, že mlčí. Za výrobu dětí. Z falešného internacionalismu. A zanechaly je jejich nekvalifikovanosti.

Padla železná opona a cikáni se vydali opět za lepším, tentokrát dále na Západ! Nikdo jim neřekl, že čím hlasitěji Evropa hovoří o lidských právech, tím vyšší bariéry jim staví. Představuji si, že by nějaký nový Jožka Kubík britským imigračním úředníkům na Ruzyni místo pohovoru zahrál na husličky svoji subdominantu:

Šeci ludé povedajú
že já sa hodně túlám.
A já hledám potěšení
kerého doma nemám!

Možná, že by se zaposlouchali. A kdo poslouchá, může porozumět. Kdo je však ochoten cikánům vůbec naslouchat?