Pátek 26. října 2001

předcházející

Moje pletky s StB

Marek Šálek

Vyplněním jednoduchého formuláře jsem před časem projevil zájem nahlédnout do svého estébáckého svazku. Nepochyboval jsem, že existuje.

Před sedmnácti lety jsem uprostřed léta našel v kastlíku předvolání s dnes už legendárním sloganem: Důvod: Podání vysvětlení. Bylo mi tehdy dvacet, po prázdninách jsem měl nastoupit do prvního ročníku vysoké školy. Nejdříve jsem přemýšlel, zda jsem byl svědkem nějaké dopravní nehody, souvislost s tajnou policií jsem však už podvědomě tušil. Možnost vzpříčit se vnitráckému předvolání mně - upřímně řečeno - ani nebleskla hlavou.

Na služebně v Bartolomějské ulici mě přivítal přátelsky vyhlížející muž v obleku. Po několika zdvořilostních frázích a lichotkách na první články, které mi tehdy tu a tam vyšly v některých časopisech, kamarádsky navrhl, abychom se příště sešli v útulnějším prostředí - třeba v blízké kavárně Slavia. Nevěděl jsem, jak se v podobné situaci zachovat, a protože jsem byl celým svým dosavadním životem naučený svým "nadřízeným" - ať už rodičům, učitelům či úředníkům - víceméně vyhovovat, kývl jsem. Že to byla chyba, si od té chvíle uvědomuji čím dál víc.

K cestě do pardubického archívu ministerstva vnitra jsem proto vzhlížel s touhou obrousit zuby hryzajícímu svědomí. Ačkoliv jsem celých sedmnáct let věděl, že schůzka v kavárně Slavia byla první i poslední, a že jsem zůstal - řečí estébácké agendy - pouhým "kandidátem tajné spolupráce", dorazil jsem do Pardubic ve stavu podivné shrbenosti. A čtení zápisu ze zpravodajského rozhovoru mi potvrdilo, že za žádného hrdinu protikomunistického odboje se rozhodně označovat nemohu. Vždyť si to poslechněte:

"...Jmenovaný se jeví jako vhodný typ ke zpravodajskému využití v problematice ochrany vysokoškolské mládeže... Na závěr pohovoru mu byla nabídnuta spolupráce, kterou neodmítl..." Mezi mnoha dalšími písemnostmi - posudky ze škol, ze zaměstnání - na mě vybafl i vlastnoručně podepsaný "závazek mlčenlivosti".

Jestli si vzpomínám dobře, namítl jsem tehdy, že takovou mlčenlivost, jakou ode mne prohlášení vyžaduje, zaručit nemohu. O svých pletkách s Stb jsem z nějakého pudu sebezáchovy stihl promluvit před řadou přátel a blízkých. "Můj" referent jen mávl shovívavě rukou a s úsměvem prohlásil: "To je jen taková formalita".

Úlevu mi přinesly až poslední řádky svazku: "...Dne 6. 11. 1984 měla být uskutečněna předem dohodnutá schůzka s KTS Šálkem. Šálek se na schůzku nedostavil..." Pak už následuje jen závěrečná poznámka: "...Jmenovaný projevil alibistické sklony a jeví se jako typ takzvaně apolitického člověka, který není vhodným typem ke zpravodajskému využití..." Tečka.

Celé estébácké dotírání tedy trvalo jen několik týdnů, pak si zřejmě muži v baloňácích našli mezi mými spolužáky horlivější spolupracovníky.

Sám však vím nejlíp, jak mě byť jediné dostaveníčko v kavárně Slavia už sedmnáct let trápí, a stejně tak je mi jasné, že všechna dovysvětlování a ospravedlňování dnes znějí jako výmluvy. O to méně pochopitelný je pak pro mě postoj vládnoucích politiků typu ministra Fencla, kteří prošli podobným verbováním, ale dnes kolem sebe urputně kopou a hledají viníka všude, jenom ne v sobě. Rád bych jim tudíž šel příkladem a zdůraznil: Ano, je mi stydno. Už to snad nikdy neudělám.