Pondělí 12. listopadu 2001

předcházející

Jsem ozbrojen

Jiří Dědeček

Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše: Hurá, milí spoluobčané! 7. listopadu 2001, k výročí VŘSR jsem se legálně jsem se přezbrojil pětiranným revolverem brazilské výroby. Jmenuje se Rossi a je v ráži 38 speciál. Obdržel jsem za tím účelem nový zbrojní průkaz, něco jako řidičák, a průkaz zbraně, něco jako techničák. Obojí platí do roku 2006.

Pochopte proto prosím moje nadšení - teď se vás pět let nemusím bát. Jako například tenkrát, když jsem se z půlroční dijonské stáže zastavil doma pro čisté oblečení a teplé prádlo, pečlivě si to nanosil do auta před domem, a nežli jsem se stačil rozžehnat s rodinou, vy jste mi to všecko vykradli a ještě jste mi rozmlátili okno favorita dlažební kostkou! A pár měsíců nato jste mě připravili i o toho favorita, když už nebyl pojištěný.

A pak jste mi volali, kolik dám, když mi řeknete, kde svoje auto najdu, jestli dám deset, tak že si plácnem. A když jsem řekl, že dám pět, ale že je předám jen na policii v Konviktské ulici, tak vy jste nepřišli, a mě to na vás tolik mrzelo… A ten soudruh náčelník mi to dobře nandal, on řekl: Vy to auto snad nechcete, člověče, poněvadž kdybyste ho doopravdy chtěl, tak jim těch deset dáte. Takhle se nedivte, že už ho neuvidíte. A měl pravdu... Co jiného mi tedy zbývalo, než pořídit si kvér?

Slyšel jsem názor, že prý tím, že si člověk pořídí zbraň, je už předurčen k tomu, že ji jednou použije, že alespoň jednou v životě někoho zabije. Inu, s hlubokou lítostí přitakávám. Tuším, že i v mém životě se alespoň jednou vyskytne někdo, kdo si to zaslouží. A bylo by trapné nechat ten okamžik jenom tak prchnout, nemyslíte?

Moje žena se sice podivuje, jak mohu legálně vlastnit zbraň a zároveň mít modrou knížku na hlavu, ale já jí říkám, že tento svět je plný paradoxů. Jako by nechápala, že se mi splnil velký chlapecký sen: dokážu celé hodiny prosedět a dívat se na ladné křivky té černé věci a čichat jemnou vůni zbrojního průmyslu. Nevím sice, zda tím mezinárodnímu terorismu škodím nebo prospívám, rozhodně však mám daleko větší pocit bezpečí. Nebo - měl jsem, ještě tak asi deset minut poté, co jsem odcházel z policejní stanice s novými papíry a se kontrolovaným revolverem.

Pak mi to ale začalo nějak trhat kapsu a pak tížit brašnu, inu zkrátka - zamkl jsem ho doma do trezoru a basta! Není tedy na místě ani tak otázka, zda bych v případě potřeby dokázal včas tasit, jako k čemu ho vlastně mám? Mám-li být upřímný, pak asi nejspíš kvůli inspiraci. A tak vám na závěr svého rozjímání ocituji, co mě napadlo při večeři s mou osmiletou dcerou: Polévku zelnou / Jedla jsem / Se zbraní střelnou / Za pasem / Kdyby mě byla polila / Na místě bych ji / Skolila...