Úterý 18. prosince 2001

předcházející

Česká národní povaha

Petruška Šustrová

Letošní advent přinesl krom jiných radovánek i další debatu o české národní povaze v jednom deníku. Nedá se říci, že by to bylo téma nějak předurčené do předvánoční doby, neboť diskuse o tom, jací my, Češi, jsme, propukají bez varování ve všech ročních obdobích a v nejrůznějších médiích. A protože advent povzbuzuje k různým druhům hloubáním, dovolím si vyjádřit se k tématu také.

Především soudím, že hustá frekvence uvažování o české povaze něco vypovídá už sama o sobě - jedinec obvykle o své povaze příliš nehloubá, alespoň ne veřejně. Ani u příslušníků jiných národů jsem se příliš často nesetkala s tím, že by uvažovali, čím se jejich národ vyznačuje. Zato v českých zemích je to téma notoricky oblíbené, a to zdaleka ne pouze na stránkách novin a časopisů.

Pravým domovským místem diskuse o národní povaze je tady hospoda: tam debata, zalévána pivem a nějakým tím panákem, zdárně bují a kvete. Přenesena do písemné podoby ztrácí břink, suchý papír jí zřejmě příliš nesvědčí. Skutečné diskusi neprospívá ani rozsah novinových článečků: k tomu, aby šla do hloubky a něco odhalila, potřebuje zaprvé větší prostor a zadruhé kontinuitu. Do novin se příliš nehodí, aspoň ne do těch českých, které nechtějí své čtenáře zatěžovat delšími texty.

Aby mohla jakákoli diskuse překročit rámec hospodského mudrování a přinést nějaké plody, musí si přesně vymezit rámec a pojmy, se kterými bude pracovat. Bylo by tedy třeba ji vést v časopise odbornějšího rázu. To je ovšem problém. Takových časopisů, které by chtěly poskytnout prostor náročné a fundované diskusi, je v českém prostředí jako šafránu a všechny skomírají na úbytě. Český jazykový prostor je nevelký a zájemců o intelektuální debaty je v něm málo, neuživí se tady moc časopisů, jejichž četba vyžaduje myšlenkové úsilí.

A zde jsme u jednoho úskalí českého prostředí. V lidech, kteří rozhodují o veřejných penězích, totiž převažuje představa, že myšlení je stejné zboží jako každé jiné, a že tedy jeho distribuci nejlépe obstarají tržní vztahy. To je představa velmi mírně řečeno naivní. Poptávka po myšlení je v českém prostředí úzká. Souvisí to mimo jiné právě s českým zvykem vysedávat v hospodě a klábosit bez zábran o čemkoli. Není to zvyk nijak zavrženíhodný, cizincům se líbí a nám také - jinak bychom to přece nedělali. Jenže večer skončí, hospodští snivci se rozejdou spokojeni se svými výkony a tím končí i debata, o jejíž úrovni není potřeba si dělat přehnané iluze.

Najít sponzora pro časopis s malým nákladem je také obtížné. Malí podnikatelé mají co dělat, aby nezkrachovali, a ty velké spíš zajímá podpora, kterou je dobře vidět. A tak asi lze nevelkému počtu zájemců o náročné diskuse doporučit jen to, aby četli zahraniční tisk. O české národní povaze to vypovídá dost výmluvně.