Úterý 29. ledna 2002

předcházející

Bez ponocného to nejde

Čestmír Klos

Kdo zásobuje rodinu v chalupě na horské stráni ruksakem na vlastních zádech, ocení, když si alespoň k úpatí kopce může věci přivézt. Pro odstavená auta udržuje sousedka bydlící při silnici do Špindlerova Mlýna malý oplocený plácek. Sněhové bariéry zhutněné silničními pluhy z něj po pár dnech sněžení vytvoří nepřístupnou tvrz. Jen pečlivě prohazovaný výjezd umožňuje komunikaci s okolím.

Dvanáct aut se tam narovná, plech na plech. Zadní vyjíždějí po domluvě s předními. Ano, základem všeho toho zásobovacího fungování je domluva. Jsi-li vpředu, zeptej se nejbližších sousedů, zda-li něco v obchodě nepotřebují. S většinou šoférů se ovšem nemáš šanci potkat. Jsou roztroušeni po obou stráních labského údolí do šíře několika čtverečních kilometrů. Přesto domluva zprostředkovaná majitelkou pozemku spolehlivě funguje.

Až jednou. Nikdo už asi nezjistí, kdo ke komu a proč přijel. Nicméně byl tady a zaparkoval do odhrnutého výjezdu přímo před vrátka z drátěného pletiva. Nemohl jsem vyjet. Rodinka po hodině odjela zařídit to nejnutnější stopem. Já jsem čekal dál, ten člověk přeci nemůže být tak nezodpovědný, jistě si jen odskočil… Byl nezodpovědný, protože jeho odskočení trvalo až do noci.

Mezitím přijel soused zvenčí a byl na tom hůř. Trčel u sněhového mantinelu a překážel husté dopravě. Na rozdíl ode mne nemohl od svého záměru ustoupit a nechat blikající auto napospas osudu. Napůl jsme autu odházeli místo, napůl jsme je vtlačili do husté závěje. Neměli jsme jiné východisko.

Naděje svitla s projíždějícími policisty. Ukázalo se však, že jsou k ničemu. Prý jim zákony nedovolí jakkoli vystoupit proti bezohlednému řidiči, který dlouhodobě brání v přístupu k udržovanému parkovišti uživatelům i majitelce. Proti člověku, který svévolně omezuje možnost svobodného pohybu dvanácti rodinám. Policisté mu prý nemohou dát ani pokutu, vždyť nestojí na veřejné komunikaci! Prý si máme nechat to neznámé auto odtáhnout sami na vlastní náklady.

Když mě policista v uniformě ze služebního vozu přemlouvá k přestupku, ne-li k trestnému činu, abych nedovoleně nakládal s cizí věcí, nepřipadám si ve své kůži. A tak se ptám: to mi dáte k takovému odtažení bumážku, jakou dávají odtahové službě při špatném parkování pražští policisté? Kdepak, my tady nejsme v Praze, dozvídám se. A že to mohu udělat jen na svoji zodpovědnost. To bych ovšem byl ještě horší darebák, než ten, který to všechno způsobil!

Schlípnu tedy uši a ptám se ramena zákona: Jak tomu příště předejít? A rameno mi radí: To si musíte hlídat! A tak jsem si vzpomněl na starého Kubáta z Werichovy pohádky Lakomá Barka. Ten si taky všechno sám hlídal. V noci oka nezamhouřil, protože měl strach o obilí ve stodole. Ale ani tam neměl stání, co když mu někdo krade v domě? A tak letěl zpátky. Werich ovšem znal příčinu Kubátova neklidu: obec neměla ponocného. A tak mě napadlo, co takhle vyměnit pár špindlerovských policistů za ponocné? Nemusel bych jako Kubát lítat dolů se stráně hlídat výjezd z parkoviště...