Rakouský politik Peter Sichrovsky, přední činitel Haiderovy nacionální strany Svobodných, se pokusil připomenout svým voličům, když v návaznosti na předchozí česko-rakouské osočování vytkl Čechům macešský vztah k Židům.
Svým slovanským sousedům vyčetl nedostatečné restituce židovského majetku, a dokonce je obvinil, že „účinně pomáhali nacionálním socialistům" v době, kdy Židé byli „deportováni a později zavražděni v koncentračních táborech". Sichrovsky shodou okolností ocejchoval Čechy jako odpůrce Židů v době, kdy v českých novinách vycházejí inzeráty Židovského muzea v Praze vyzývající veřejnost k pátrání po „zmizelých sousedech": k poskytování vzpomínek na židovské spoluobčany, kteří za války zahynuli; zasílání jejich snímků, dokumentů o jejich životě.
Den co den přicházejí do muzea školní fotografie s šipkami ukazujícími na dětské a studentské tváře: To byl můj kamarád Miloš Kornfeld. Milovaná přítelkyně Heda Neumanová. Největší láska Karla Schücková. Přicházejí snímky z rodinných alb: momentky z výletů, návštěv, procházek s kočárkem.
Tmavovlasí lidé, kteří se na těch snímcích procházejí, usmívají, drží za ruce a kolem ramen už dávno nežijí, a Češi, jež s nimi sdíleli okamžiky štěstí, a jejich blízcí vzpomínají: „Dr. Ota Pick byl snoubencem mé tety Josefy Křesťanové. Z celé veliké rodiny doktora Picka nikdo válku nepřežil a také život mé tety byl tou hrůzou poznamenán - nikdy se nevdala a celý život na svého Otu vzpomínala." … „S Hanou Korstlovou jsem se učila u firmy Kohn v ulici 28. října v Praze. Její otec byl arijec, matka Židovka. Ona sama nemusela odejít do koncentráku, ale nechtěla opustit svou matku. Všichni jí to rozmlouvali, ale odešla s ní a už se nikdy nevrátila. Bylo jí 17 roků. Píšu tyto řádky a pláču." ... „Moje maminka bývala sedm let v Holešově v židovské rodině Josef Redlicha jako kuchařka. Podle vyprávění to byli velmi solidní lidé, snažili se nikoho nedotknout, žili v dobrých stycích s ostatními, finančně podporovali chudé rodiny s dětmi. Maminka jim posílala do Terezína balíčky. Tito dva velmi hodní a pracovití lidé navždy beze stopy zmizeli…"
Pravda, jsou i jiné vzpomínky: třeba na českou rodinu z Hradce Králové, která pomluvila své židovské sousedy, protože jim před deportací nic nedali. U jiných rodin si Židé část majetku uložili a pokud přežili, nedostali nic zpět. Opravňuje to však ke zlému zevšeobecňujícímu soudu o aktivním podílu Čechů na židovské válečné tragédii?
Možná, kdyby rakouský politik Peter Sichrovsky viděl stejné fotografie jako já a četl se mnou dopisy o sousedech, kteří zmizeli, nebyl by ve svých narážkách na český antisemitismus tak výmluvný. Snad by pak - tváří v tvář svědectvím o životech zmařených lidskou nenávistí - nahlédl, jak nepříhodné je stavět se na stranu obětí vražedné zloby minulosti a přitom vyvolávat zášť v přítomnosti. Na druhé straně pro nás, lidi mimo politiku, je to cenné poučení: nesnášenlivost lze živit třeba i jejím odsuzováním. Kupříkladu jsem četl o tekutých počítačích. V jakémsi roztoku jsou nějaké komponenty a ty vesele počítají. Když potřebujete zvětšit kapacitu počítače, koupíte si větší kbelík. A tak dále.
Svým slovanským sousedům vyčetl nedostatečné restituce židovského majetku, a dokonce je obvinil, že „účinně pomáhali nacionálním socialistům" v době, kdy Židé byli „deportováni a později zavražděni v koncentračních táborech". Sichrovsky shodou okolností ocejchoval Čechy jako odpůrce Židů v době, kdy v českých novinách vycházejí inzeráty Židovského muzea v Praze vyzývající veřejnost k pátrání po „zmizelých sousedech": k poskytování vzpomínek na židovské spoluobčany, kteří za války zahynuli; zasílání jejich snímků, dokumentů o jejich životě. 
