Středa 27. února 2002

předcházející

Kluk s pejskem

Petruška Šustrová

Potkala jsem včera kluka, radost podívat. Vypadal značně ošuměle, jenže já jsem mu na to neskočila.

Znám to z domova - náš sedmnáctiletý Florián se strašně rád koupe, ale když vyleze z vany, pečlivě si chodí před zrcadlo cuchat schnoucí vlasy, aby ho náhodou někdo nepodezíral, že se češe. Žehlení nesnáší a nové oblečení napřed patřičně oválí doma, než v něm vyrazí do světa. Jen tak lze podle něj dosáhnout té pravé nedbalé elegance, kterou části jeho generace diktuje dnešní móda.

Jak tedy říkám, klukovi, kterému mohlo být tak šestnáct, jsem jeho zdánlivou zanedbanost neuvěřila, jen mi bylo trochu divné, že kráčí sám, a přesto nemá na uších sluchátka. Ani jeho radostně nadšený výraz nevyjadřoval správné mírné pohrdání světem nás, konzumáků. Příčina anomálií ve vzhledu jinak poměrně standardního kluka byla viditelná až na druhý pohled. Krok za ním cupital po vinohradském chodníku pejsek. Vlastně štěně velké asi jako maličký rukávník.

Byla to opravdu nádherná podívaná: kluka nesoucího se jako páv i pejska ťapkajícího za ním si všiml snad každý kolemjdoucí a ulice se rozjasňovala úsměvy. Najednou ale za sebou slyším: "Že na tebe táta nevezme řemen a neumeje tě!" Když jsem se ohlédla, uviděla jsem za sebou babičku jako ze škatulky, která se škaredila jako čert.

Spolkla jsem, co jsem měla na jazyku. Jaký smysl by mělo starou paní poučovat? Kluk ji buď neslyšel, nebo mu bylo jedno, co si o něm kdo myslí, a dobře tak. Mne ale stařenka zarazila. Copak je na tom klukovi kromě pejska něco nezvyklého? Takových, jako je on, přece po Praze brouzdají stovky!

Pak jsem si ale vzpomněla, jak jsem si jednou na dvanáctiletce přivedla na třídní večírek kamaráda, který v mých očích ztělesňoval dokonalého elegána. Romeové generace, která dospívala v šedesátých letech, nosili džíny, nikoli kapsáče, jako ti dnešní, zelené bundy, a vlasy mívali dlouhé. Přesně tak ten můj kamarád vypadal. Myslela jsem si, jak mi nebudou všechny spolužačky prudce závidět - ale omyl.

Třídní kráska, o které jsem už tehdy tušila, že z ní jednou bude úřednice u přepážky ve spořitelně nebo na poště, ohrnula nos a pohrdavě mi pošeptala: Když už se s něčím takovým taháš, nemusela bys to předvádět lidem, od kterých se dá čekat kousek vkusu. Vyvalila jsem na ni oči. Bylo jí, tak jako mně, necelých sedmnáct, a byla bych od ní čekala víc odstupu od obecného vkusu dospělých zbožňujících tesilové kalhoty, nažehlené košile, kravaty a klobouky.

Lítost, jakou jsem tehdy na večírku po té lekci pocítila, mi dala pochopit, jak snadno lze zranit člověka, který má jiný vkus než já. A tak jsem včera v duchu nad zažluklou stařenkou mávla rukou. Vrazila jsem ruce do kapes, zvedla jsem nos, a šla si po svých. Vší silou jsem přitom předstírala, že mám na uších sluchátka a poslouchám techno.