Úterý 21. května 2002

předcházející

Pomník politickým vězňům

Petruška Šustrová

Vždycky jsem si myslela, že vybudovat pomník politickým vězňům komunistického režimu je vynikající myšlenka a že by měl vzniknout. Viděla jsem v různých zemích několik památníků obětem komunistického režimu a vždycky se mi líbily a dojímaly mne.

O to víc jsem si přála, aby nějaký pomník stál i v Praze. Jen jsem se ostýchala o tom psát, protože jsem za komunismu sama strávila z politických důvodů dva roky ve vězení, a tak mi připadalo nepatřičné dožadovat se pomníku.

	Vždycky jsem si myslela, že vybudovat pomník politickým vězňům komunistického režimu je vynikající myšlenka a že by měl vzniknout.

Samozřejmě jsem při představě pomníku nebo památníku nemyslela na sebe, protože vězení na začátku 70. let opravdu vypadalo jinak, než v letech padesátých. Měla jsem na mysli právě vězně z 50. let a jejich utrpení.

Také mi bylo a pořád je líto, že se pádu komunistického režimu dožili až tak pozdě, v době, kdy už byli staří. Ten pomník jsem chápala jako nepatrnou splátku dluhu, který vůči těmto lidem naše společnot cítí nebo by aspoň měla cítit.

Trvalo to dlouho, ale nakonec pomník přece jen bude. Jen kdyby ty ceremonie spojené s jeho odhalováním byly aspoň trochu důstojné! Nevadí mi, že tam nepozvali mne, nejsem ješitná a nemusím být u všeho. Kromě toho nemám moc ráda oficiální události. Když jsem se ale dozvěděla, že pořadatelé pozvali z nejvyšších představitelů českého státu jediného Václava Klause, zastyděla jsem se za ně.

Je samozřejmé, že každý má své politické záliby a nechuti, a není tajemství, že bývalí političtí vězni - přesněji řečeno velká část vězňů z padesátých let - nemají zrovna rádi Václava Havla. Trochu si to způsobil sám, hlavně jedním svým výrokem těsně po listopadu 1989.

	Když jsem se ale dozvěděla, že pořadatelé pozvali z nejvyšších představitelů českého státu jediného Václava Klause, zastyděla jsem se za ně.

Řekl tenkrát, že s komunismem jsme se zapletli všichni, někdo víc a někdo méně. To bylo nespravedlivé a není divu, že se to dotklo mnoha lidí, kteří se celý život snažili se s komunismem nezaplést. Přesto mi vadí, že ho k odhalení pomníku nepozvali. Pominuli tím velmi podstatný kus jeho života, léta strávená ve vězení, kde bezmála zemřel.

Je mi z toho neveselo, a zdaleka ne jen kvůli Václavu Havlovi. Hlavně kvůli těm starým lidem, politickým vězňům z padesátých let, kterých si velmi vážím pro jejich utrpení i pro jejich statečnost. Nevstoupila jsem do Konfederace politických vězňů z jistého ostychu, měla jsem dojem, že se to nehodí, vždyť co jsou moje dva roky proti jejich trestům?

Jenže teď se mám dívat, jak konfederace pomáhá jedné politické straně v bezostyšném předvolebním boji, a to se mi ani dost málo nezamlouvá. Jsem z toho rozpačitá, protože jsem si docela jistá, že to není jediný Václav Klaus a jeho občanští demokraté, kdo cítí odpor k bývalému režimu.

Je tady přece daleko víc slušných lidí, kteří rozhodně nechtějí připustit jeho návrat, jsou i v mnoha dalších politických stranách. Jak vůbec mohli představitelé Konfederace něco takového připustit? Ale na tuhle otázku, jako na mnoho dalších, mi nejspíš nikdo neodpoví.