Čtvrtek 20. června 2002

předcházející

Literární soutěž

Petruška Šustrová

Dostalo se mi cti zasedat v porotě, která rozhodovala o výsledcích soutěže pořádané pražskou agenturou Kdo je kdo. Úkolem soutěžících bylo napsat příspěvek na téma "Významná osobnost", přičemž si mohl vybrat, zda to bude úvaha, fejeton, epigram či definice. Soutěžních textů se sešlo skoro devadesát, takže bylo z čeho vybírat. Přesněji řečeno - když jsem dostala tlustou složku s příspěvky, myslela jsem si, že bude z čeho vybírat.

	Texty byly upovídané, neumělé, postrádaly zkratku a vtip, nevyznačovaly se originalitou ani plynulým stylem. Zárodky nápadů se utápěly ve změti slov a vyznívaly do prázdna. Rozhodla jsem se ale, že se pokusím dívat se na ně shovívavě, hledat jejich dobré stránky.

Začala jsem číst a skoro okamžitě jsem pocítila značné zklamání. Texty byly upovídané, neumělé, postrádaly zkratku a vtip, nevyznačovaly se originalitou ani plynulým stylem. Zárodky nápadů se utápěly ve změti slov a vyznívaly do prázdna. Rozhodla jsem se ale, že se pokusím dívat se na ně shovívavě, hledat jejich dobré stránky.

A jak jsem tak četla jeden příspěvek za druhým, překvapilo mě, jak jsou si navzájem podobné. Podívala jsem se znovu na seznam přispěvatelů, zda náhodou nejsou z jedné školy, ale nebyli, ve složce se sešly texty z celé republiky. Bylo zřejmé, že autoři jsou středoškoláci a vysokoškoláci, a jejich úvahy často dospívaly k závěru, že významnými osobnostmi pro ně jsou jejich rodiče nebo učitelé.

Překvapilo mě to, protože sama jsem na střední škole své učitele rozhodně za významné osobnosti nepokládala. Osobnosti, které jsem obdivovala, se nenacházely ani nikde v mém dosahu, většinou to byli lidé, které jsem znala jen z četby, lidé, kteří žili v jiné době. Ale docela se mi ten přístup soutěžících líbil, možná se na svět dívají realističtěji, než kdysi já, říkala jsem si.

Líbilo se mi i to, že mnozí autoři požadovali od osobnosti, kterou byli ochotni označit za významnou, jednoznačně skutečný přínos svému okolí nebo celému lidstvu, pouhá proslulost jim byla málo. Do té doby jsem podléhala představě, že dnešní mediální doba nepřeje vnitřním hodnotám, že lidé obdivují ty, kdo se co nejčastěji objevují na televizní obrazovce. Zřejmě jsem se mýlila; zřejmě mladí lidé i dnes vstupují do života se stejnými ideály jako kdykoli jindy. Proč taky vlastně ne?

	Bylo to zvláštní zasedání poroty. Nedohadovali jsme se, který text byl lepší a který nestál za nic, kladli jsme si jiné otázky. Copak se už ve škole neučí sloh? Jak je možné, že lidé, kterým to docela dobře myslí, nedokážou dát svým úvahám patřičnou podobu? Jistě, každý není spisovatel ani publicista, ale přece jen...

Když jsem se ale prokousala celou tou haldou papírů, padla na mne málem beznaděj. Jak z nich mám něco vybrat? Pozitivní idealismus, který z textů sympaticky vyzařoval, přece jen nemohl zakrýt hlubokou bezradnost autorů v tom, jak své myšlenky ztvárnit. Na tomhle zjištění jsme se v porotě všichni shodli. A tak jsme se dohodli, že udělíme jen pár čestných uznání, ale žádnou první, druhou ani třetí cenu, protože příspěvky, které jsme nakonec vybrali, byly jen méně slabé než ty ostatní, ale dobré prostě nebyly

Bylo to zvláštní zasedání poroty. Nedohadovali jsme se, který text byl lepší a který nestál za nic, kladli jsme si jiné otázky. Copak se už ve škole neučí sloh? Jak je možné, že lidé, kterým to docela dobře myslí, nedokážou dát svým úvahám patřičnou podobu? Jistě, každý není spisovatel ani publicista, ale přece jen... Nemělo by být normální, že ze středních škol vycházejí lidé, kteří umějí vyjádřit, co mají na srdci?

Závěr, k němuž jsme dospěli, byl smutný: má-li takhle někdy v budoucnu vypadat česká publicistika, nebude ke čtení.