Pondělí 8. července 2002

předcházející

Lesk a bída nových kostelů

Zdeněk Lukeš

Jedné věci nerozumím. Padly dávno zákazy a omezení a po několika desítkách let se opět mohou stavět kostely a kaple, ba i sbory, modlitebny nebo synagogy a mešity. Pro architekty je to ovšem velká výzva, protože tohle je krásné téma. A přitom je přehled toho, co se po roce 1989 u nás postavilo, dosti tristní.

Nikoli, co se počtů týče - nové sakrální stavby se dají počítat na desítky. Srovnejte to s lety tzv. normalizace 1969-1989, tehdy byla například v Čechách postavena jen jediná kaple - v novém Mostě, kde nebyl žádný kostel (ten gotický přestěhovaný byl odsvěcen a změněn v muzeum) - a to ještě bylo nařízeno, že novostavba nesmí mít věž!

	Nejsem věřící, ale naivně jsem se domníval, že sakrální architektura by měla být neokázalá. A takových příkladů je málo. Snad jen kaplička v Jestřebí na Jihlavsku je typem prosté stavby, navíc s citem posazené na náves pod staré stromy.

Byl jsem přesvědčen, že nových příležitostí se církve chopí odpovědně. Že budou vypsány soutěže a osloveni nejlepší architekti u nás i v zahraničí. Soutěže však neproběhly téměř žádné. Nové stavby navrhuje velmi úzká skupina lidí, zřejmě "odborníci".

Výsledkem jsou doslova orgie tvarů a materiálů, ta tam je jednoduchost, jak ji známe třeba z krásných meziválečných moderních kostelů Plečnikových, Gočárových, Karfíkových nebo Čermákových.

Nejsem věřící, ale naivně jsem se domníval, že sakrální architektura by měla být neokázalá. A takových příkladů je málo. Snad jen kaplička v Jestřebí na Jihlavsku je typem prosté stavby, navíc s citem posazené na náves pod staré stromy.

Zato návštěva náměstí v Hustopečích je pro mne traumatem. Vypíná se tu betonová obluda ve tvaru jakési spirály. Z ní vystupuje věž, která připomíná rozvinutý prapor - asi motiv převzatý autorem z pavilonu SSSR v Paříži 1937, jen známá socha úderníka a kolchoznice tu chybí.

V Příbrami u Jevíčka zase stojí kaple, která vypadá jako kosmický modul. Jenže z betonu a dřeva. V Otrokovicích se k obloze vypíná cosi podivného s terasami ve stylu tzv. podnikatelského baroka. V Plzni-Doudlevcích postavili asi omylem místo kaple astronomickou observatoř, v Služovicích u Opavy zase startuje do vesmíru raketa přímo na břehu rybníka. A tak by se dalo pokračovat: Ostrava-Vřesina, Křelov, Chuchelná, Libochová, Břeclav…

Otřesná je i výzdoba drtivé většiny kaplí a kostelů. Je to přímo kvintesence nevkusu: jako bychom chtěli najednou dohnat těch padesát let. Pestré vitráže jako z nějakého baru, pozlacené sochy, fresky, mozaiky, barvotiskové oltáře.

Já vím, lidem se to líbí. Asi to i chtějí. A obec tím dává okázale najevo, co si může dovolit. Ale stavba kostelů nejsou dostihy ani jarmark. Je to starobylé umění. Kostelní loď je meditační prostor, místo, kde zní slovo Boží, kde se zpívá…

Postavit dobrý kostel je velké umění. A taky velká odpovědnost. Je to dominanta ve městě i v krajině, dílo, které tu po nás zůstane desítky, snad stovky let. Jakou zprávu o nás a naší době přinesou současné sakrální stavby dalším generacím? No, moc nás asi nepochválí…