Rozhovor s Liv Tylerovou

Kolik jste toho o Pánovi prstenů věděla před natáčením?

Generace mojí mámy zažila v 60. a 70. letech obrovský vzestup popularity té knihy. Potom to opadlo. Ale teď se k ní děti zase vracejí. Podle mě je skvělé vrátit ji do povědomí nové generace. Když jsem byla malá, nic jsem o knížce nevěděla. Vím, že o ní mluvili kluci, byla to spíš klukovská záležitost.

Jaké to bylo žít 15 měsíců mimo domov?

Když jsem poprvé přijela na Nový Zéland, bydlela jsem sama ve velkém domě na takovém krásném útesu u moře. Ve Wellingtonu pořád fouká vítr a domy tam na to nejsou stavěné. Připomínají spíš plážové chatičky. Všechno se v nich neustále třese. Když jsem se dala do práce a četly ty knížky, začala jsem mít noční můry. Jednou jsem se v noci probudila, bylo mi špatně a měla jsem horečku. Slyšela jsem ťukání na dveře ložnice, ale byl to jen vítr. Podobné hrůzostrašné vidiny mě dost deptaly.

Kdy jste si začala uvědomovat, jak ohromné očekávání film vzbuzuje?

Když jsem se vrátila z Nového Zélandu domů, vzpomínám si, že jsem si šla zkontrolovat e-mailovou poštu na počítači svého kamaráda. Provider byl AOL, a když jste zadali své jméno, mohli jste kliknout na tvář Elijaha Wooda. Tehdy mi došlo, jak to musí být populární. Vím, že to zní dost ignorantsky, ale musíte si uvědomit, že v době natáčení jsme byli úplně mimo. Ta práce nás naprosto pohltila.

Už jste viděla figurky vaší filmové postavy?

Viděla. Byla jsem sama doma. Posadila jsem se, vytáhla ji z krabice, postavila na stůl a byla jsem z ní pěkně zděšená. Vždyť to byla moje zmenšenina! Pořád jí upadávala ruka a bylo to, jako bych se pokoušela přidělat si vlastní ruku! Je to trochu šílené, ale být panenkou je v jistém smyslu vzrušující. Když jsem byla malá, kupovala jsem si panenky Barbie a ze všeho nejdřív jsem jim svlékla šatičky, ustříhala vlasy a všechno změnila.

Zpět na tvůrce filmu >>