Sobota 5. srpna 2000

Připravil Jaroslav Veis

Jsou čeští politici ochotni dodržovat hranice zákona či hranice dané slušností?

Americký spisovatel Kurt Vonnegut mladší, na kterého se v dobách, kdy čtvrteční fronta před knihkupectvím bývala součástí česko-moravsko-slezského folklóru stávaly fronty z nejdelších, napsal jednou, že v životě je ze všeho nejdůležitější obyčejná slušnost. Mnozí nepochybně pokrčí rameny, k čemu že říkat, natož psát takové banality čili všednosti. Jenomže na druhé straně, v týdnu je šest dnů všedních a jen jedna neděle. A zatímco být slušný v neděli patří k bontónu, ve všední den se slušností, i s tou docela obyčejnou, mívá kdekdo potíže.

Například jedna z posledních posil české vlády, ministr Petr Lachnit. Jak se ukázalo, ač už ve vládě zasedá pěkných pár týdnů, nepovažoval za nutné odstoupit z funkce jednatele ostravské firmy Alfa Horizont do té doby, dokud na něj noviny nevyvinuly tlak, že porušuje zákon o střetu zájmů, kterýžto členům vlády i jejich nejbližším zapovídá podnikat. A i když minulou neděli ministr Lachnit byl trochu slušný a z jednatelství ve firmě Alfa Horizont odstoupil, ve všední dny pořád zůstal členem představenstva další firmy Demos.

V průběhu všedních dnů navíc vyšlo najevo, že zákon o střetu zájmů porušuje nejen on, ale i další členové vlády. Ministr Jaromír Schling sedí v představenstvu bytového družstva Junior, premiér Miloš Zeman s druhým mužem sociální demokracie Vladimírem Špidlou zasedají v představenstvu akciové společnosti Cíl. Ta vlastní Lidový dům, který jen nejen sídlem sociální demokracie, ale také lukrativní nemovitostí. Nájmy zde vybrané činí ze strany financované kdysi krejcárkovými příspěvky řadových členů, ještě nedávno zadlužené víc než celá Stehlíkovic rodina, dnes jeden z nejbohatších politických subjektů v zemi. Srze podnikání Cíle, přirozeně.

Dovolme si malý historický exkurs: Jak Lachnitem opuštěná Alfa Horizont, tak Zemanem s Špidlou dosud neopuštěný Cíl spojuje jedno: v obou případech jde o způsob, jímž politické strany a zejména sociální demokracie tradičně řešily existenční problémy. Ohlédneme-li se do časů starého mocnářství, zjistíme totiž, že rakouská legislativa neuznávala právní subjektivitu politických stran. Strany, jelikož právně neexistovaly nemohly ani nic vlastnit. Proto zakládaly společnosti a družstva, složené z důvěryhodných jedinců, které sídla stran vlastnily a obhospodařovaly. Alfa Horizont sice asi žádné předchůdkyně nemá, avšak Cíl nynější je nástupcem předúnorového Cíle, jemuž byl Lidový dům zabaven a teprve letos byl rozhodnutím Ústavního soudu navrácen sociálním demokratům, kteří - kruh se uzavírá - jej k jeho správě užívají.

Je trestuhodné, že sociální demokraté, kteří se v opozici tolik nakřičeli právě o střetu zájmů, o vládních politicích a o jejich manželkách v představenstvech a dozorčích radách, nyní činí totéž a odstupují, až když tisk příliš tluče na poplach. V případě Cíle dokonce hledají právní berle, o něž by se opřeli, aby v představenstvu mohli zůstat. Vybírání nájemného prý není podnikání jako jiné, neboť forma zdanění je odlišná, dozvídáme se.

Bohužel však právě zákon o střetu zájmu patří k těm, které trest nestanoví. Neříká, co se má stát, když vládní činitel podnikání nenechá. Ani to dost dobře nejde: těžko zákonem nařídit prezidentovi, aby takto provinilého ministra odvolal. Dotyčný by se ostatně snadno mohl bránit tvrzením, že se mu nepodařilo svolat představenstvo firmy a tudíž to není jeho vina.

Právě proto je důležitá ona obyčejná, všednodenní slušnost, bez niž nemá smysl pojem o pár stupínku vznešenější, totiž politická kultura.

So it goes, píše v takových chvílích Kurt Vonnegeut mladší. Tak už to chodí, překládá jeho dvorní překladatel Jaroslav Kořán. Obecně je to pravda. Škoda, že jen obecně. Ta obyčejná slušnost je základním předpokladem nejen fungující politiky. Patří taktéž k základním kamenům prosperujícího hospodářství a důvěryhodného finančního světa. Bohužel, i tady má česká krajina hluboké krátery.

Tento týden publikoval Institut pro výzkum veřejného mínění výsledky šetření, z něhož vyplývá, že bankám a peněžním ústavům nedůvěřuje v České republice 79 procent lidí. Ostatní instituce, spojené s financemi jsou na tom lépe, ale nikoli výborně. Pojišťovnám nedůvěřuje 53 procent občanů, penzijním fondům 52 procent, cestovním kancelářím dokonce 57 procent. Jen o málo lépe jsou na tom finanční úřady, kterým důvěřuje 45 procent lidí.

Kdo se nespokojí s mávnutím rukou a třeba i oním vonnegutovským tak už to chodí, má vzápětí po ruce i nádherně bizarní ilustraci, proč to chodí právě tak. Dceřinná společnost Konsolidační banky Konpo, na niž přešly rizikové úvěry Komerční banky za celkem 36 miliard korun, je totiž nyní nabízí k prodeji. Mezi víc než osmnácti stovkami pochybných úvěrů zveřejněných na internetu je snad nejpikantnějších 37 miliónů půjčených plzeňské firmě U Salzmannů. Nejen pro jméno firmy, ale i pro obsah kolonky ručení. Stojí v ní - bez zajištění.

Člověk nemusí být zrovna tajný plod hříšné lásky slečny Marpleové a detektiva Klubíčka, aby mu došlo, proč se U Salzmannů mohli z toho úvěru radovat. Dokonce generální ředitel banky Richard Salzmann a jeho v Kalifornii usazený bratr John, členové orgánů firmy pojmenované po restauraci, kterou založil jejich pradědeček, nejspíše nemuseli hnut prstem, aby byl úvěr poskytnut. Nebo si snad dovedete představit bankovního úředníka, který by si troufl chtít po firmě s tak dobrým jménem nějaké ručení? Já, jelikož od narození žiju v Čechách, ne. Hájí-li se proto dnes Richard Salzmann, že v záležitosti vskutku prstem nehnul, jistě nelže.

Přesto však prstem pohnout měl, jenže opačným směrem. Firmě měl vzkázat, že právě proto, že je generálním ředitelem tak význačné banky, do žádné rady, ani správní ani dozorčí nevstoupí. Bratra Johna měl varovat, ať tak nečiní ani on. Svým plzeňským podřízeným pak měl decentně naznačit, že by bylo lepší, aby úvěr právě v tomto případě byl opravdu dobře ručený, neboť mu na dobré pověsti právě vlastního jména velmi záleží. A nepochybujme o tom, že by mu jeho podřízení vyšli vstříc. Škoda, že tak neudělal. Nejen v tomto, ale i v dalších případech možná by seznam na internetu nebyl tak dlouhý.

Bankovního sektoru se týká i poslední z důležitých témat tohoto týdne. Senát v pátek odmítl novelu zákona o České národní bance, předkládanou vládou, prosazovanou Občanskými demokraty a odmítanou Čtyřkoalicí.

Došlo přitom k zvláštním jevům: Obhájci novely, jež obvykle zdobí euroskepse, tentokrát vychvalovali proevropskost zákona. Vládní legislativní expert Pavel Rychetský, který by ústavu měl ctít především, rozpory novely se základním zákonem bagatelizoval. Sociální demokraté své smluvní partnery nepodpořili a chtěli prosadit své pozměňovací návrhy.

Pokud si někdo myslí, že tím Česká národní banka uhájila svou nikoli běžnou, leč podle mnohých velmi prospěšnou nezávislost, hluboce se mýlí. Obávám se, že rozhodnutí o této ztrátě je pouze odloženo do první podzimní schůze sněmovny, která nepochybně zařadí novelu na pořad. K přehlasování senátního odmítnutí sněmovně stačí vůle nadpoloviční většiny členů, tedy 101 hlasů.

Jak nás učí zkušenost, svolat je dohromady nikdy sněmovně netrvalo déle než pár dnů. Prezident pak může zákon nepodepsat. Těžko však najít něco, co by českému poslanci činilo větší potěšení nežli hlasovat proti prezidentovu vetu. Pak zbývá ještě ústavní stížnost. Už dáno ne bojový chorál, přezdnamenávají bitvu mezi Hradem a Podhradím. Dnes spíše obehraná písnička... Jo, tak už to v Čechách chodí.