Sobota 5. srpna 2000

Připravil Julek Neuman

Británie je země paradoxů: Červenec se nám tenhle týden přehoupnul do začátku srpna, ale po horkém, nebo alespoň teplém létě, o létě prosluněném ani nemluvě, zatím není ani památka. Místo toho nás pronásleduje léto mizerné, deštivé a plné povodní. A to platí pro celé Britské ostrovy.

Tedy - skoro pro celé Britské ostrovy. Až na jednu výjimku. Ostrůvek Tiree v Hebridech totiž už několik týdnů sužuje vlna veder a tak tam v poslední době musejí přebytečnou vodu dovážet po tisícovkách litrů - jinak místním farmářům hrozí bankrot.

Ale to není jediný paradox, který nám příroda v Británii připravila. Známý britský ornitolog Chris Mead si počátkem týdne zašel v centru Londýna na kávu a najednou z ničeho nic uslyšel válečný pokřik sokola  stěhovavého a sledoval, jak poplašení holubi horem pádem utíkají před tímto dravcem, jehož volání jim věstilo pohromu.

A to, prosím, se mělo za to, že tento druh sokolů je v Británii na vymření - za druhé světové války je totiž Angličané ve velkém hubili, protože se báli, že se kořistí sokola stěhovavého stanou poštovní holubi s důležitými tajnými zprávami.

Až doteď se stěhovaví sokoli nikdy nevyskytovali mimo horské oblasti - ale nyní si oblíbili řadu velkých měst, jako je Liverpool, Cardiff a Londýn; v centru Londýna hnízdí v nové galerii Tate Modern, na budově společnosti IPC a na burze - oblíbili si tedy především svět podnikání a umění.

Takže rozdíl mezi městem a venkovem se neustále stírá, jak si ke své újmě uvědomil welšský kriketový tým z Usku v hrabství Monmouthshire. Neboť podlá závist poražených soupeřů vedla ke sportovní tragédii.

Boj o vesnici

Totiž to bylo tak: Mužstvo z Usku třiadvacátého července zvítězilo v zápase, který se odehrával v rámci celobritského mistrovství ve vesnickém kriketu nad týmem z vesnice Werrington v Cornwallu - technickými kriketovými podrobnostmi o tom, jak vyhrálo,  vás dnes nebudeme zatěžovat - a tak Usk dělila jenom dvě utkání od toho, co je snem snad každého kriketového hráče na světě - zahrát si na kriketovém hřišti Lords v těsném sousedství londýnského Regent’s Parku.

Poražené a demoralizované cornwallské mužstvo nasedlo do autobusu a vydalo se na neslavnou cestu domů, když tu jeden z hráčů najednou triumfálně zařval Zastavte!

A když autobus zastavil, s jistým očarováním a mnohem tišším hlasem dodal: Podívejte se na tohle… Na kraji silnice byla dopravní cedule, a na ní stálo jednoznačně:

Ostatní hráči kriketu se na něj trochu nechápavě dívali.Historické město, opakoval ten hráč, a všem postupně začalo svítat. Když je to historické město, nemá co dělat v šampionátu vesnic - to je přece jasné každému malému dítěti. Soud v Bristolu tenhle čtvrtek stížnost werringtonských uznal a tak byl Usk trvale diskvalifikován z venkovského kriketu.

Usk se hájil - stanovy šampionátu přece jednoznačně říkají, že se musí jednat o obec s méně než třemi tisíci obyvatel, a že musí být obklopena volnou přírodou. A tyhle podmínky přece jejich vesnice jednoznačně naplňuje.

Ale organizátor soutěže, časopis Cricketer, nakonec dal zapravdu stěžovatelům - protože Usk, ačkoli má pouhé dva tisíce sto osmdesát sedm obyvatel, má vlastní radnici, starostu, vlastní vězení, požární stanici, knihovnu a čtrnáct hospod. Tedy jednoznačně - město.

Vydávání seznamů pedofilů pokračovalo...

"Tohle není žádná charta pro nějaké samozvané milice. Naším cílem je osvěta. Jsme přesvědčeni, že lidi mají právo na to vědět, jestli v jejich sousedství žije nějaký nebezpečný sexuální zločinec. Takhle jednoduché to je. Věříme, že zveřejňování jmen je obrovsky prospěšné - naši čtenáři na to reagovali přímo fantasticky, je to pro náš list, pro News of the World, světový rekord - za námi stojí pětadevadesát, možná devětadevadesát procent čtenářů."

Tak pravil Stuart Cuttner, výkonný ředitel bulvárního listu News ot the World. Kdybychom chtěli definovat leitmotiv uplynulého týdne, nejspíš by se dal charakterizovat jako týden zápasů mezi soukromím a sdělovacími prostředky.

První z těch soubojů rozjel právě nedělník News of the World, jeden z nejvulgárnějších a nejprodávanějších britských populárních nedělníků, které se nejvíce pachtí za senzací a za sólokapry za každou cenu. Minulou neděli totiž zveřejnil další část seznamu - jak tvrdí - odsouzených pedofilů.

News of the World tady nepokrytě hraje na city velké části britské veřejnosti, kterou pobouřila vražda malé Sáry Paynové před několika týdny, a seznamy, které o minulém weekendu vyšly už podruhé, skutečně mezi čtenáři vyvolaly reakci, kterou si list sliboval.

Ale poněkud pokrytecká slova páně Cuttnerova o tom, že list usiluje o osvětu a ne o to, aby prodal co největší náklady, narážejí na nedůvěru policie a soudních orgánů: policie vedení listu varuje, že zveřejnění seznamů pedofilů může vážně ohrozit bezpečí dětí, protože by se potenciální pachatelé mohli začít skrývat.

Celý případ vyvolal ostrou kontroverzi - mají být jména těch, koho veřejné mínění poněkud zjednodušeně šmahem považuje za pohlavně úchylné, dána k dispozici a na pospas? Představitelé policie a vězeňské služby jednají s redakcí listu o tom, zda budou jména a fotografie i nadále zveřejňována - list prohlašuje, že úplný rejstřík obsahuje na sto tisíc osob, a že je otiskne všechny - a názory se ostře polarizují.

Na jedné straně jsou postižení - jako George Belmont, který byl během posledních dvaceti let mnohokrát vězněn za zneužití malých holčiček. Jeho jméno se objevilo na seznamu News of the World, a Belmont líčí svou reakci takto:

"Bylo to hrozné - ten tlak je skoro k nevydržení. Pokušení zmizet a někam se schovat je obrovské. Pokušení pomstít se - nevím, jestli si dovedete představit, kolikrát jsem byl napaden, kolikrát jsem se musel přestěhovat. Lidi nechápou, co to je pedofílie. Pedofilové jsou málokdy vrazi, velmi zřídka jsou to lidi násilní, a vrazi jsou jen málokdy pedofilové."

Nakolik Belmont své sebeobraně doopravdy věří a nakolik je to póza není jisté. Ale postup News of the World vyvolal souhlasné reakce matek. Lynne Costellová z nátlakové skupiny Matky proti vraždě a agresi požaduje zavedení podobných rejstříků, jaké existují v Americe:

"Ráda bych zaujala mravokárný postoj a řekla redakci listu News of the World své ne - jen to pěkně přenechte justičnímu systému. Ale justiční systém nefunguje. Uvítala bych v této zemi něco na způsob Meganova zákona, na jehož základě policie vede databázi bydlišť takových lidí a když si rodiče dělají starosti, mohou do ní nahlédnout."

A situace se přistřuje: už se zjistilo několik případů, kdy se nevinní lidé díky shodě jmen, nebo jenom kvůli tomu jak vypadali, stali předmětem útoků, mnohým lidem musela policie slíbit ochranu. A vedle omylů se objevují přesně ty reakce, které - jak tvrdí News of the World - list nechtěl:

Na sídlišti v Portsmouthu musela v noci ze čtvrtka na pátek zasáhnout pořádková policie proti násilnému srocení. Kolem sto padesáti lidí, mezi nimi ženy a děti obklíčilo na sídlišti byt, v němž bydlel muž, jehož News of the World označily za pedofila. Byt hlídalo asi padesát policistů, začalo lítat kamení, dav převrátil dvě auta, a jedno z nich zapálil.

A ačkoli se nakonec nikomu nic nestalo, a muž, proti němuž byl hněv davu namířen, v době, kdy nepokoje vypukly už dávno nebyl ve svém bytě, není divu, že superintendant Bob Golding z místní policie oznamuje postup listu za nezodpovědný:

"Myslím, že to názorně ukazuje, jaké jsou důsledky takovéhle politiky. Je to naprosto nezodpovědné, naprosto odporné, a velká většina slušných lidí kvůli tomu prodělala velmi nepříjemnou zkušenost."

Tony Blair brání soukromí své rodiny

Druhý souboj se sdělovacími prostředky svedl sám britský premiér Tony Blair - minulou neděli totiž všechny noviny na titulních stránkách rozmázly fotografie, na nichž se jeho novorozený syn Leo na svých křtinách tváří stejně, jako se tváří všichni novorození synové.

Novináři pořídili fotografie před kostelem v Blairově volebním okrsku v Sedgefieldu, a kancelář předsedy vlády v Downing Street si stěžuje - dala přece tisku jasně najevo, že se jedná o soukromý a neveřejný obřad. A protože je Blairova manželka Cherie sama právnička, vyhrožuje, že to celé dá k soudu.

Tony Blair, který je oficiálně na dovolené, vyslal do boje svého ministra kultury Chrise Smithe:"Pan předseda vlády tím chce dokázat jedno - že chce, aby všechno, co se týká Lea bylo velmi soukromou rodinnou záležitostí, a nechce, aby se do toho míchala nějaká vlezlá pozornost zvenčí. Rád by prostě a obyčejně vychovával své dítě v rámci rodiny, ve svém volném čase a svým vlastním způsobem. Je pro mě naprosto pochopitelné, proč mu dělá starosti zájem tisku a všelijaké ty fotografie."

Tony Blair má pochopitelně za sebou nedávnou nepříliš příjemnou zkušenost se zájmem sdělovacích prostředků. Není to tak dávno, kdy se jeho syn Euan poprvé opil, a kdy byl s ostudou odveden na policejní stanici v centru Londýna. Ale problém soukromí je v případě politiků věc ošemetná, a otázka, do jaké míry je rodinná událost, jako narození dítěte, pohřeb, křtiny nebo svatba věcí soukromou a do jaké míry se jedná o veřejnou doménu, je přinejmenším sporná.

Však to Blairovic rodině připomněl politický redaktor listu DAILY TELEGRAPH George Jones, který Tonyho Blaira počátkem týdne kritizoval za jeho rozhořčení i za to, že jaksi novinářům natruc odmítl pózovat s celou rodinou před odjezdem na dovolenou.

"Downing Street to s tou reakcí naprosto přehnala a když si teď stěžuje, vypadá to, že ztratila smysl pro realitu. Byla to veřejná událost, sešlo se na ní přes třista lidí, a mnozí z nich si sami pořídili momentky. Z nějakého důvodu je správné, když tahle hrstka lidí může sledovat, jak předseda britské vlády jde do kostela se svým novým synem, ale není v pořádku ani pro nás ani pro zbytek Británie, když se na to chceme taky podívat."

V úterý si ministerský předseda zřejmě uvědomil, že přestřelil, a neochotně slíbil reportérům, že si ho tedy s rodinou před odjezdem na dovolenou mohou vyfotit. A v pátek se pokusil trochu čelit nevoli, kterou mezi novináři i britskou veřejností vyvolal, a tak dal tisku k dispozici sacharínovou zprávu:

V jeho Sedgefieldském domově,

tak zní ten sladkobolný příběh,

měla tenhle týden policie pohotovost: neboť policejní důstojník Kevin Atkinson při obchůzce uslyšel za domem předsedy britské vlády šramot. Opatrně a s pistolí v ruce se plížil, aby případného zloděje, teroristu nebo jiného narušitele zákona a pořádku přistihl při činu a zajistil. Ale jaké bylo jeho překvapení, když uviděl jenom malého sýčka, nejmenší sovu, která žije na Britských ostrovech. Chudák zvíře si polámalo křídlo, zřejmě o elektrické vedení, a teď se zmítalo a naříkalo.

Pan předseda vlády si dělal opravdu velkou starost o zdraví toho sýčka, pravil jednačtyřicetiletý pan Atkinson, a tak mu teď křídlo vyspravili dlahou - rozuměj, tomu sýčkovi.

A aby se do toho přece nějak zapletla rodina páně premiérova, dostala sova přezdívku Leo.

Britský ministr financí se nečekaně oženil

Ve čtvrtek se totiž ve skotském Fifu konala velkolepá svatba. Tedy ta svatba nebyla ani tak velkolepá, jako nečekaná, protože ministr financí Gordon Brown oznámil užaslé Británii ve středu večer, že se bude ženit.

A Gordon Brown tentokrát novináře řádně napálil, protože o tom až do středy nikdo neměl ani potuchu. A to přesto, že ohlášky byly řádně a podle skotského práva vyvěšeny čtrnáct dní na radnici ve Fifu.

A že se pan ministr zapsal plným jménem James Gordon Brown, novinářům to jaksi uniklo - ačkoli jméno Sarah Macaulay je známé a představitelé sdělovacích prostředků osobními otázkami, kdy že už ta svatba bude Browna často otravovali při zcela jiných, politických příležitostech.

Že je Gordon Brown v otázkách státní pokladny šetrný, to se vědělo už dlouho, ale tentokrát se prokázalo, že dokáže být šetrný také v soukromí, a svatební hostina do jisté míry potvrdila stereotyp o šetrných Skotech:

Celá ta hostina totiž spočívala v bufetu se šampaňským, to šampaňské navíc bylo jedno z nejlevnějších v Británii ze samoobslužní sítě Sainsburys, a zlí jazykové tvrdí, že je Brown koupil už v dubnu s velkou slevou.

Svatební obřad se konal u Brownových doma, a farářka Sheila Munroová, která dvojici oddávala, tvrdí, že to tak bylo naprosto správné.

"Patří do naší komunity. Neodjel se oženit do Londýna, je součástí naší místní obce, patří mezi nás. Narodil se ve Fifu, je to kluk z Fifu, a to je báječné."

Samozřejmě, že se ihned začaly ozývat hlasy, které za tím vším vidí víc, než pouhý podraz na novináře. Koneckonců, k tradicím britské politiky patří, že britský ministerský předseda musí mít manželku. A když si to dáte dohromady s tím, že Tony a Cherie Blairovi nebyli na svatbu pozváni - pozván ovšem nebyl nikdo z politiků - a s pověstmi o tom, že si Gordon Brown už dlouho dělá zálusk na místo prvního muže britského státu, je možné, že hnacím motorem téhle svatby nebyla jenom láska.

Vyvrcholily oslavy stých narozenin královny matky

A v pátek konečně vyvrcholilo šestitýdenní běsnění sdělovacích prostředků kolem stých narozenin královny matky. Královna Alžběta královna matka - tenhle titul získala po smrti Jiřího VI. jako vůbec první příslušnice královského rodu, a pozorovatelé si všímají, že tím dodal její osobnosti symbolického a někdy až mýtický rozměr - dostala v pátek od své dcery královny Alžběty laserem vytištěnou gratulaci - podobně jako jedenáct dalších lidí, kteří se dnes dožívají stovky, i když prý Alžběta Druhá své matce napsala o poznání osobněji.

Ale na velkolepé oslavy v centru Londýna čekaly stovky lidí přes noc, a nečekalo je zklamání. V den narozenin nikdo nepřipomínal minulé kontroverze - jenom v Irsku se trochu pozastavovali nad tím, že královně matce poslala gratulaci také presidentka Irské republiky - je to v dějinách Irska vůbec první takové gesto, a irské listy nezapomněly připomenout, že Jiří Šestý jako vůbec poslední britský panovník nesl titul Král Irska.

A narozeniny královny matky si připomněli také ve Skotsku, kde na edinburském zámku major skotských dudáků Gordon McKenzie zahrál oblíbenou skladbu Sky Boat Song.

A teď už je také čas, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Jak si jistě vzpomínáte, naše hádanka zněla takhle: Každý rok na prázdniny odjíždí královská rodina na své letní sídlo - na zámek ve Skotsku. A my jsme se ptali -

A správná odpověď zní:

Je to zámek Balmoral asi osmdesát kilometrů jihovýchodně od města Aberdeenu, a pro Británii není důležitý jenom jako rekreační objekt královské rodiny.

Viktorie totiž dala Balmoral v letech padesát tři až osm přestavět - a přitom obrátila skotský nacionalismus, do té doby více méně protianglicky orientovaný, ve svůj prospěch.

Roku 1822 se král Jiří Čtvrtý vypravil do Edinburku - jako první britský panovník od roku 1633 přijel po sto jedenasedmdesáti letech zkontrolovat své skotské království.

A jeho návštěva způsobila senzaci - Jiří Čtvrtý si pro slavnostní průvod navlékl skotskou suknici - kilt - a vlněný skotský plášť s tartanovým vzorem. Velkolepou podívanou ze zákulisí režíroval spisovatel Walter Scott - a tak se zrodil známý obraz Skotů v oděných v kilty, s klanovými tartany a věčně vyhrávajícími na dudy.

Byl to obraz účelový, nacionalistický, karikatura skutečného a nefalšovaného původního kroje - ale zároveň to byla odpověď na hluboce pociťovanou touhu po národní skotské identitě, kterou veřejně proklamovaná idea "severních Britů" nemohla uspokojit.

Ale abychom se vrátili k Balmoralu: Čtvrt století po národních slavnostech udělala nástupkyně Jiřího IV., královna Viktorie, lišácký tah: dala v rámci renovace Balmoral vyzdobit v duchu tohoto zfalšovaného - dnes bychom řekli turistického - skotského národního obrození.

K tradičním rudým stewartovským tartanům - podobně jako někdejší skotští králové, také Hanoverský rod si přisvojil klanové barvy svých předchůdců a někdejších soupeřů - si dekoratéři přifantazírovali nové barvy - loveckou stewartovskou zeleň, salónní stewartovskou bílou a "balmoralskou" šeď.

Victoria začala prohlašovat, že v jejích žilách bije skotská stewartovská krev - i když by si nepochybně vyžádalo odborníka na hematologii, aby se v hanoverské větvi dopídil byť i jediné stewartovské krvinky - a tvrdila, že je se Skoty zvláštním způsobem spřízněna.

A její sázka jí dokonale vyšla - britská monarchie ve Skotsku získala novou popularitu, která svým způsobem zamaskovala a prorostla vzájemnou nesmiřitelnost myšlenky Skotské národní identity v rámci britského státu. A právě ona padělaná "skotskost" zámku Balmoral pomohla vůbec poprvé vytvořit skutečně britskou dimenzi monarchie.

A my jsme mezitím z odpovědí vylosovali dnešního výherce, a tím se stává -

Bohuslav Hanák z Prahy 7.

Výherci blahopřejeme, a posíláme odměnu.

Příběh o odvážném lupiči, který zabloudil

Čas, vyměřený pro tento pořad se pomalu chýlí ke konci, tak na závěr jenom telegraficky o odvážném lupiči, který zabloudil:

V květnu jsme vám vyprávěli o čtyřletém Robinu Hoodovi, který na tříkolce terorizoval rajón v rozsahu několika ulic, a v týdnech v Británii jsme vám už vyprávěli taky o zloději aut, který se nechal při vloupání do auta vyfotografovat.

Nuže, hrdina našeho dnešního příběhu jakoby do vesničky Blockley v hrabství Gloucestershire zabloudil čirou náhodou z kresleného seriálu komiks: černá škraboška na obličeji, rukavice, pruhovaný vězeňský oblek a velký černý pytel s nápisem KOŘIST.

Prosím vás - nevíte, bydlí u vás ve vesnici někdo bohatej, ptal se se zbraní v ruce na potkání místních penzistů, a -

Není ten člověk, co bydlí támhle v tom velkým luxusním domě se zavřenejma okenicema náhodou na dovolený?

A:

Kudy se nejlíp dostanu na poštu?

Takové otázky by přišly podezřelé snad každému. A že jsou venkované většinou lidé dbalí zákona a pořádku, není divu, že jich několik nezávisle na sobě zavolalo nouzovou linku 999 a případ nahlásilo policii.

Nad vesničkou Blockley byla vyhlášena policejní pohotovost. Na místo více než hrůzného činu se okamžitě vypravilo deset po zuby ozbrojených policistů a jejich dobře zkoordinovaný zákrok proti zločinci kryl ze vzduchu vrtulník.

Tou dobou si už televizní štáb zábavného programu Trigger Happy, který celý ten kanadský žertík natáčel, začal uvědomovat, že něco není v pořádku. Komik Dom Joly, který vystupoval v úloze komiksového loupežníka, zatímco skrytá kamera natáčela reakce venkovanů, dostal pauzu, a vedoucí štábu běžel na policejní stanici, aby celou věc vysvětlil. Tam už je čekal rozlícený inspektor Brian Page.

Chování toho muže, řekl později novinářům, znepokojovalo veřejnost, mnohé oběti toho žertu byli starší lidé, a báli se. Všechno nasvědčovalo tomu, že je ozbrojen a nebezpečný.

Televizní štáb se za celý incident omluvil: Dostali jsme, praví mluvčí televizní společnosti, která pořad Trigger Happy produkuje, povolení k přípravě tohoto kanadského žertu v reálném prostředí od policie v sousedním hrabství Worcestershire. Neuvědomili jsme si, že jsme se při filmování dostali na hranici obou hrabství - prostě jsme zabloudili.

Ale policie je nesmiřitelná: vyhrožuje štábu žalobou za rušení veřejného pořádku, výtržnost a za mrhání policejním časem.

A co mrhání časem televizních diváků? ptal se tento týden list INDEPENDENT v úvodníku.

Je zřejmé, že tým Doma Jolyho a programu Trigger Happy, podobně jako další tvůrci zábavných televizních pořadů, mohou být za mrhání časem diváků bez problémů trestně stíháni.

A to je pro dnešek všechno, na slyšenou za týden.