Sobota 10. února 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Hned začátkem týdne jsme se stali svědky apokalyptických vizí. Po dlouhé době zase stávkovala podzemní dráha.

Z jinak spořádaných Londýňanů se obratem ruky staly neurvalé a dravé šelmy, které nesmlouvavě bojovaly o to, aby se dostaly do přecpaných autobusů. Autobusy většinou nejely kam měly, o taxík člověk nezavadil, a tak kdo nemusel do práce, zůstal doma.

Stávkovali řidiči, a tentokrát jim výjimečně nešlo o zvýšení platu, ale o otázku, dalo by se říci, principiální: o bezpečnost provozu poněkud zastaralého metra.

Připomeňme jenom známou skutečnost, že Londýn měl první podzemní dráhu na světě, a ono je to zatraceně dobře vidět, a o plány labouristické vlády na částečnou privatizaci, podle vzoru privatizace železnic, z níž měli a mají užitek jedině právníci.

Železniční síť se ještě úplně nestačila vzpamatovat z podzimního neštěstí v Hatfieldu, jež přineslo cestujícím tu velkou mizérii, o níž jsme vám už nejednou vyprávěli.

Ty stávky nám hrozily ještě příští dva týdny, ale ve čtvrtek pozdě večer se zřejmě odbory dohodly s vládními představiteli, a další akce byly zatím odvolány.

Zatímco londýnskou apokalypsu přecpaných silnic a ulic a zdivočelých davů způsobila lidská vůle, sever Británie ochromil Boží úradek.

Sněhová nadílka ve Skotsku

Prudké sněhové vánice, jež sužovaly Skotska a Severní Anglii od minulého víkendu, uzavřely v pondělí silnice a přerušily spojení mezi městy a vesnicemi, děti nešly do školy, tři tisíce domácností byly bez proudu, jeden muž přišel o život, když se jeho auto srazilo se sněhovým pluhem, dalšího smetla nečekaná vlna do moře dvacetiletého Kevina Scotta.

Sníh nepotěšil ani majitele skotských lyžařských chat, protože si prudké vichry a sněhové bouře vynutily jejich uzavření.

A když pak za čtvrtek napršelo tolik vody, jako jindy za měsíc, ocitla se řada měst znovu pod vodou a jejich ulicemi znovu projížděly čluny.

Úbytek zpěvného ptactva

Ani milovníci ptactva - a že je jich v Británii spousta - nebyli ušetřeni špatných zpráv. Neboť z britských ostrovů mizí zpěvní ptáci. Královská společnost proti krutosti vůči zvířatům je přesvědčena, že ví proč: pytláci je chytají do pasti a prodávají cizákům.

Královská společnost proti pytlákům nasadila tajné agenty, jeden z nich si říká Cliff:

"Ptáci se lapají do pastí a sítí už drahnou dobu, ale myslím, že to v poslední době eskalovalo. Spoustu ptáků pachatelé vyvážejí nebo pašují pryč z Británie, především na Maltu, kde stráví zbytek života v malých klecích. A kromě ekologických ohledů je tady ještě další starost. Chytání divokých ptáků jim může způsobit duševní i fyzické utrpení - šok, stres, zranění a smrt."

Proti téhle teorii stojí protiteorie - za všechno můžou kočky. V Británii žije devět milionů koček, jimž každoročně padne za oběť dvěstě sedmdesát pět milionů zvířat. Vedle oblíbené kočičí pochoutky, myší, jsou to další savci, a pochopitelně také ptáci.

Fotograf Chris Packham se specializuje na život ve volné přírodě, a navrhuje radikální řešení:

"Jako jedince musí člověk kočky obdivovat. Jsou to dokonale adaptované malé šelmy a ideální zvířata do domácnosti. Ale problém je v tom, že jich je o sedm milionů víc, než by mělo, a navíc žijí většinou ve městech, kde doslova decimují ptactvo. Je tu doslova víc šelem, než kořisti."

Pan Packham navrhuje, aby se na kočky domácí vydávalo povolení, a aby pro ně platilo stanné právo, který kocour či kočička neuposlechne, budiž bez milosti popraven.

Boj o voliče začíná

Volby se blíží, labouristé slibují zlepšení britského školství

"Rozbít bariéry, které lidem brání v postupu, vytvořit skutečné příležitosti pro vzestup na společenském žebříčku, vytvořit společnost, která bude otevřená a která bude vycházet ze skutečných zásluh, kde jsou s lidmi zachází jako s rovnoprávnými občany, a kde budeme budovat na solidních ekonomických zákonech. K tomu patří skvělé školství, rozšířené zdravotnictví, které zabezpečuje každého a všechny, a efektivní modernizovaný kriminální justiční systém, který bude namířen především proti zatvrzelým zločincům."

Tak přednesl ministerský předseda Tony Blair svou vizi druhého funkčního období nové labour u moci, pokud ji ovšem voliči dají své hlasy, a i když jedna vlaštovka jaro nedělá, tenhle týden britským povětřím proletěla celá řada vlaštovek, zvěstujících, že příští všeobecné volby budou letos, a to letos na jaře.

Volby v Británii vyhlašuje ministerský předseda, často podle okamžité politické situace, a tak, aby to pro jeho stranu bylo co nejvýhodnější, nejpozději ale do pěti let od posledních parlamentních voleb.

Tím, že Tony Blair ve svém čtvrtečním projevu tak jednoznačně definoval hlavní volební náměty, dal najevo, že celkem počítá s termínem třetího května, na který už sázkové kanceláře skoro odmítají přijímat další sázky.

Také opoziční konzervativní strana dala jasně najevo, kde že bude hledat svoje volebně bitevní pole - bude to jednoznačně britská národní měna versus euro.

Vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva William Hague v pravidelném středečním klání na Tonyho Blaira prudce zaútočil. Labouristická strana, tvrdil, se chce zbavit libry, nebylo by lepší, aby se spíš zbavila diskreditovaných ministrů?

Tím pochopitelně myslel pokračující skandál kolem jediného ministra či poslance asijského původu, Keitha Vaze, ale jinak se zdálo, že jeho otázka je více méně řečnická.

Libra versus euro

Ministr zahraničí tenhle týden opakoval, že pokud bude tato vláda znovu zvolena, pak přehodnotí úvahy o tom, zda se Británie připojí k jednotné evropské měně časně v nově zvoleném parlamentu. Znamená slovo časně první dva roky tohoto parlamentu.

A že to byla otázka řečnická, nikdo nebyl překvapen víc než sám William Hague, když mu Tony Blair odpověděl - v souladu s tradicí přes předsedu parlamentu:

"Pane předsedo, časně v nově zvoleném parlamentu znamená přesně to, co se říká. Samozřejmě, časně v příštím parlamentu znamená samozřejmě do dvou let."

A tím dal ministerský předseda jasně najevo, že je přesvědčen, že Britové budou do dvou let s to, volit pro jednotnou evropskou měnu. Nikoho to nezaskočilo víc, než Williama Haguea a samotné labouristy.

Po neslavném odchodu Petera Mandelsona, jednoho z hlavních stoupenců jednotné měny, z politické scény, a potom, co ministr financí Gordon Brown zachovával v citlivé otázce euro versus libra zatvrzelé mlčení, se zdálo, že myšlenka vstupu Británie do jednotné měny tak trochu přiusnula.

Komentátoři si nejsou jisti, jestli to Blairovi prostě jenom ujelo, nebo jestli se jedná o obratný manévr, jímž chtěl Blair tak trochu vyčistit předvolební vzduch.

Koneckonců, vůdce konzervativců William Hague tenhle týden rozjel kampaň se sloganem Zachraňte libru, a euroskeptický tisk vyrazil do ofenzívy.

Toryové tvrdí, že jakékoli referendum bude nutně zmanipulované a poddaní Jejího Veličenstva nebudou mít možnost vyjádřit svůj skutečný názor.

"Víme jasně a jsme pevně přesvědčeni, že Británie by se neměla k euru připojit. Myslíme si, že podmínky ani zdaleka nevyhovují. Viděl jsem, jak země jako Španělsko nebo Irsko musejí nasazovat nesprávné úrokové míry, a podle nás je to velký deficit demokracie. Je to otázka, jak pohnat k zodpovědnosti lidi, kteří rozhodují o životech nás všech a o ekonomikách členských států Evropské unie," nechal se slyšet mluvčí toryů pro finanční otázky Michael Portillo.

Do boje se zapojila také Evropská unie. Ústy viceprezidenta Evropské komise a bývalého vůdce britské labour party, Neila Kinnocka. "Jenom osmadvacet procent Britů je podle posledních průzkumů přesvědčeno o výhodnosti členství v Evropské unii, a za všechno může tisk," prohlásil Kinnock.

"Když jsou lidé vystavováni takovému přívalu věčného kritizování a často zkreslování toho, co se děje a jak se to děje a kdo co dělá, pak prostě nemůžete mít za zlé obyčejnému občanovi, že dospěje k závěru, že na celém našem přístupu k Evropské unii je něco pochybného."

Neil Kinnock byl ovšem posledním vůdcem staré labour, a tak si její dnešní vůdce Tony Blair pospíšil ujistit voliče, že nová labour se definitivně etablovala, a že je na čase udělat další krok:

"Myslím, že je čas, aby nová labour vstoupila do druhé fáze, která bude definována méně úctou k té staré labour a k minulosti, a víc programem pro tuto zemi, který bude radikální, ale přitom pevně zakotvený v politickém středu, který jsme tak úspěšně v uplynulých letech obsadili."

K tomu, tvrdí Tony Blair, je zapotřebí, aby byla labour znovu zvolena, protože svůj úkol a program reforem ještě nezavršila. A to byla další vlaštovka, která hlásala světu budoucí volby - podobně jako ono zdánlivé prořeknutí se v otázce eura.

Co s přistěhovalci?

"Nemyslím, že by někdo mohl říct, že si myjeme ruce. Za loňský rok jsme zkontrolovali čtyřicet tisíc lidí, čtyři tisíce jsme poslali zpátky do země původu. Problém je v tom, že je nesmírně obtížné, poslat lidi zpátky domů, protože nemají dokumenty a nechtějí se nechat identifikovat."

Pravil Daniel Bernard, francouzský velvyslanec u Dvora krále Jakuba, tedy v diplomatickém sboru v Británii těsně před páteční cestou Tonyho Blaira do Francie na summitovou schůzku s Jacquem Chiracem.

Otázka nelegálního přistěhovalectví, kterou docela bravurně a populisticky nedávno rozehrál William Hague, bude zřejmě jedním z těch nechutnějších námětů blížící se volební kampaně.

Pro labouristy, kteří se ještě donedávna honosili etickou zahraniční politikou, je otázka uprchlíků a poskytování azylu tenký led, a ministr vnitra Jack Straw se na něm snaží obratně bruslit. Hlavní věc je, tvrdí, modernizovat konvenci OSN o uprchlících z roku 195.

"Prostředí, v němž azylové řízení probíhá, se od roku 1951 změnilo skoro k nepoznání. Počet žadatelů o azyl obrovsky vzrostl a podle mě přišel čas, aby signatáři konvence znovu přezkoumali, jakým způsobem funguje a jak je aplikována, s přihlédnutím k tomu, že má fungovat podle původního záměru - ke zmírnění utrpení skutečných uprchlíků."

A v tom je právě kámen úrazu. Celý spor se v Británii oficiálně točí kolem dvou nepříliš přesně definovaných kategorií - skutečných a falešných uprchlíků.

"Většina lidí, kteří žádají o azyl, se naučila, co mají říkat, a chtějí vám tu historku odvyprávět. Když se pokusíte o křížový výslech, když je chcete odvést od jejich historky, aby se potvrdila z trochu jiného úhlu, většinou nedokážou odpovědět nebo plácají nesmysly. Mají historku, ale není to opravdový příběh," tvrdí Martin Slade, generální tajemník odborového svazu, který zastupuje britskou imigrační službu.

Za těchto okolností, kdy se ke každému žadateli přistupuje s obrovským podezřením, mají ti, kdo mají skutečné důvody k obavám z pronásledování ve své zemi, velký problém, když chtějí imigrační úřady přesvědčit o svých dobrých úmyslech.

Hrozí nebezpečí, že se z vážné otázky politického azylu stane prostě jenom politická hra na xenofobní city, tak to aspoň tvrdí Vysoká komisařka OSN a bývalá presidentka Irské republiky Mary Robinsonová.

"Je velmi důležité, aby se z citlivých námětů, jako je zacházení se žadateli o azyl s uprchlíky a úcta k nim, nestal v době před volbami politický fotbal. V tomhle je nezbytně nutné vedení. Mezi zodpovědnými politickými stranami tady musí existovat dohoda, že nebudou zneužívat obavy a strach veřejnosti způsobem, jakým se snadno dají zneužít."

Určitě ten pocit znáte - voláte do nějakého úřadu, ozve se vám ze záznamu hlas, a pak se ze sluchátka donekonečna a dokolečka line hudba - Beethovenova Pro Elišku, či rozkřápaných Čtvero ročních období od Vivaldiho. Člověk by z toho vyskočil z kůže.

Nuže, rozhořčení volajících vedlo pracovníky místní pobočky Královské společnosti pro ochranu ptactva v městečku Sandy měli dobrý nápad - místo hudby pouštějí volajícím během čekání nahrávky ptačího zpěvu.

"Ta páska je tak populární," tvrdí místní telefonista, "že se někteří účastníci odmítají nechat spojit a raději poslouchají ptačí zpěv. Rekord tvoří jistá paní, která to vydržela poslouchat dvacet minut - nahrávka ji fascinovala, a chtěla rozeznat všechny ptačí hlasy."

Bitva o Trafalgar dobojována

Stánkem sptačím zobem Bernarda Raynera na Trafalgarském náměstí

A že protivenství britským ptákům nehrozí jenom od koček a pytláků, o tom jsme se přesvědčili tenhle týden, když na slavném Trafalgarském náměstí definitivně zavřel krám poslední prodavač ptačího zobu, jistý pan Bernard Rayner.

"Vždycky najdeme něco jiného. Ale budeme holuby i nadále pozorně sledovat. Strávil jsem s nimi celý život. Nemůžu je prostě jenom vypnout, tak je budu pozorovat."

Celé je to součást toho, čemu už britské sdělovací prostředky říkají bitva o Trafalgar. Neboť proti milionům turistů, kteří se na Trafalgaru chtějí nechat vyfotografovat s holuby, vytáhl do boje nový starosta Velkého Londýna Ken Livingstone.

Holubi jsou zvířata nečistá a špinavá, nehygienická, a je třeba je z náměstí vymýtit. A cesta k likvidaci trafalgarských holubů je jednoduchá: město prostě neobnovilo koncesi poslednímu prodavači ptačího zobu.

Ten se se svým případem obrátil k soudu, a měl přitom podporu na vysokých místech i mezi politiky, jako je bývalý náměstek ministra kultury pro otázky sportu Tony Banks:

"Myšlenka, že tihle holubi představují vážné zdravotní riziko, je prostě nesmysl. Na Trafalgarském náměstí žijí v mírové koexistenci s lidskými bytostmi celou řadu let, a mělo by se jim dovolit, aby to dělali ještě celá léta."

Taková krutost ke zvířatům, kterým teď bude hrozit vyhubení, udělá z Británie strašáka Evropy, hudrují ochránci práv zvířat. Nesmysl, tvrdí Ken Livingstone, nové opatření neumoří ani holoubě.

"Je to smutné, spousta Londýňanů a turistů vyhazuje takovou spoustu odpadků, že je po celém městě plno potravy. Takže se holubi prostě jenom rozletí po celém města a budou si hledat potravu jinde než na Trafalgaru. Chceme, aby se náměstí stalo místem mnoha různých aktivit, chceme tu organizovat spoustu věcí a pouliční divadlo."

Nakonec pan Rayner udělal, co většinou udělá každý rozumný Angličan - nechal si zaplatit. Těsně před soudním přelíčením jsme se dověděli, že případ byl vyřešen mimosoudně, a že pan Rayner dostal za ztracenou koncesi odškodné v blíže nespecifikované výši. Tažení proti holubům pokračuje.

Rozdíl mezi vynálezci a vynálezkyněmi

Myslí ženy opravdu úplně jinak než muži? Aby se tenhle problém vyřešil, k tomu byla vyhlášena soutěž vynálezů výhradně pro ženy, a zvítězila v ní jistá Clare Newtonová, která vymyslela jednorázová ouška ke kelímkům na kávu.

"Myslím, že je to mimořádně dobré, protože muži a ženy přemýšlejí různě, a problém spočívá v tom, že to, co vynaleznou muži, je velmi efektní a technické. Orientují se na počítače a na vědu, ale když se podíváte na produkci britských žen, které měly úspěch, jsou neuvěřitelně praktické, drží se při zemi a veřejnost je může beze všeho okamžitě přijmout."

Ale muži nesouhlasí.

"Dějiny ukazují, že mezi všemi důvěrně známými věcmi, všemi miliony různých vynálezů, není ani jeden jediný, který by se dal jednoznačně připsat vynálezkyni. Jedna žena vymyslela stěrače, ale nikoli elektrické stěrače, jaké užíváme dneska. A taky prkno na žehlení vynalezla žena,ale nikdy z toho nic neměla, protože bylo úplně jiné než ty dnešní - v roce 1892 se nosily úplně jiné šaty," říká Michael Rodriguez je předseda Ústavu vynálezců.

To je typický příklad sexismu, volá Clare Newtonová, muži ženy utlačují a vůbec. "Hlavní problém žen je zjevně to, že si nevěří. Vždycky nás tak nějak odstrkují, rozumíte. Říkají nám, abychom se starali o rodinu a držely hubu. A je opravdu velmi příjemné, vyjít ze sebe a dostat se z toho kouta."

Ale skutečnost je asi jiná, neboť pan Rodriguez se do jisté míry shoduje s Voskovcem a Werichem: civilizace, pane, to je lenost lidská.

"Myslím, že u vynálezců hlavní rozdíl mezi muži a ženami spočívá v tom, že muži víc vynalézají, protože jsou línější. Ženám nijak moc nevadí dělat mechanicky věci, které se opakují, domácí práce jako pletení, šití, mytí nádobí, praní a zametání. Chlapi jsou líní, řeknou si, musí přece být nějaký jednodušší způsob, a tak vymyslí pletací stroj, šicí stroj, myčku na nádobí, pračku a lux."

Jak daleko pan Rodriguez s tímhle politicky zcela nekorektním názorem dojde, a jestli za to nebude popotahován, to se teprve uvidí.

Soutěžní otázka

A když už mluvíme o vynálezech, Británie už skoro zapomněla na jeden z těch, které je ve světě nejvíc proslavily. Když si dnes v britské hospodě chcete objednat grog, dívají se na vás většinou jako tele na nová vrata. A přitom se jedná o velký britský vynález, podobně jako "fish and chips," ryba s hranolky.

K tomuhle vynálezu se také pojí hádanka, kterou jsme vám poprvé položili minulý týden. Slovo "grog" dnes v Čechách i na Moravě používáme zcela běžně, zvykli jsme si na ně, a málokoho napadne, pátrat po jeho původu.

Grog ve střední Evropě zcela jednoznačně znamená rum, rozředěný horkou vodou, s přísadou cukru a citrónu, někde s hřebíčkem, někde se cukr nahrazuje medem.

Původně to byl ovšem jenom rum zředěný vodou, a jeho podávání úzce souvisí s britským námořnictvem. A jméno se odvozuje z nepravděpodobné - byť pravdivé - souhry událostí.

Nuže, taková je tentokrát naše výzva vaší zvídavosti. Ptáme se:

Po kom nebo po čem se grog jmenuje?

Odpovědi nám pošlete do pátku 16. února, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

A že ta hádanka není lehká, napovíme vám: slovo "grog" se původně začalo používat po roce 1740, a souvisí s anglickou námořní eskádrou, která v té době působila v oblasti Karibiku. Byl to název posměšný, který souvisel s rozkazem ředit neuvěřitelně velké denní příděly rumu vodou.

Čas na důchod

George a Mabel Irelandovi vedli malý poštovní úřad ve vesničce Wreningham plných čtyřiačtyřicet let a teď si řekli, že co je moc, to je moc, a rozhodli se, že odejdou na zasloužený odpočinek.

Ta pošta sídlila celá ta léta v altánu za domem na zahradě, lidé si tam zašli s balíčkem, nebo koupit známky, nebo prostě jenom na kus řeči. Ten altán jim tam přivezli na zvláštním podvozku roku 1957, když předchozí vrchní poštmistrová odešla do důchodu.

Od té doby nová paní poštmistrová, Mabel, s pomocí svého manžela dobrovolně a bez přinucení obstarávala všechno, co s během takového venkovského poštovního úřadu souvisí.

Jenže doby se mění, a pokrok v poštovnictví postupuje nezadržitelně a mílovými kroky kupředu - jinak by možná paní Mabel hrdinně stála za poštovní přepážkou na své zahradě až do smrti. Ono je paní Irelandové přes čtyřiaosmdesát, a George je o pouhé čtyři roky mladší. A že si od dnešní moderní pošty už nelze odmyslet počítače, bude se jejich pošta muset modernizovat.

"Léta nám přibývají," praví George Ireland statným osmdesátnickým hlasem, "ale nechtěli jsme to vzdát jen tak bez boje. Tak jsme to s počítačem párkrát zkusili, ale asi na tyhle věci nemáme talent," dodává nostalgicky.

"A pak, už tady na poště není takový provoz jako ještě před pár lety. Spousta zákazníků se odebrala k věčnému odpočinku, většinu těch ostatních odvezli do domova důchodců, a mladí sem moc nechodí. Ale život tím pro manžele Irelandovy nekončí," tvrdí George Ireland, který se tak trochu pasoval na mluvčího paní poštmistrové, a prozrazuje svůj odedávný sen.

"Teď do toho altánu konečně budeme moci dát proutěný nábytek a z pošty si necháme jenom váhu na dopisy, na památku." A paní Irelandová jenom tiše vzdechla: je čas jít do důchodu.