Sobota 13. října 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

"Vojenská akce proti cílům na území Afghanistánu začala. Mohu potvrdit, že se britské síly podílejí na této akci. Rád bych, když dovolíte, vzdal hned na začátku hold britským ozbrojeným silám. Není větší posily pro britského premiéra a pro celý britský národ v době, jako je tato, než vědět, že síly, které povoláváme do boje patří k nejlepším na světě."

S těmito slovy se před týdnem obrátil britský ministerský předseda a vůdce labouristické strany Tony Blair z televizních obrazovek k národu. Británie je od minulé neděle opět ve válce. A ať si přední britští politikové říkají co chtějí, znaménka se povážlivě posunují.

Z války proti terorismu, jak o tom ještě před týdnem psaly noviny, se stává válka proti Talibanu, a není jasné, jestli se brzy neobjeví nálepka "válka proti islámu". Britští muslimové, podle politického zaměření jednotlivých novin, s tažením souhlasí či nesouhlasí.

Tisícové protesty proti bombardování Afghánistánu u Downing Street většinou sdělovací prostředky zaznamenávají jen na okraj nebo vůbec ne. Ale podobně jako předtím, navenek nic příliš neukazuje na to, že žijeme v zemi, která vede válku. Snad jen to, že je na ulici víc policistů, a že když se nad londýnskou City strhne prudká bouřka, komentují ženy v nejlepších letech hrom s bleskem slovy: "Nebyla to náhodou exploze?"

Počasí jako předzvěst války

A propos bouřky - počasí nám tenhle týden nijak moc nepřálo. Studená fronta postupuje, podzim zvěstuje dlouhou zimu. Norfolk postihlo o minulém víkendu minitornádo, které během patnácti vteřin napáchalo škody za mnoho milionů liber - vzdušný vír, vysoký skoro tři čtvrti kilometru, odnášel střechy, suť, rybářské loďky, vichřice byla tak silná, že zvedala ze země poplašené krávy a nesla je vzduchem.

"Zrovna jsme si dali šálek čaje, když se strhla vichřice," vypráví šestadvacetiletý Graeme Coles z Great Bentley poblíž Colchesteru.

"Okna řinčela, podlaha se třásla, bylo to jako zemětřesení. Koutkem oka jsem viděl, jak něco letí kolem okna, a říkal jsem si, to je buď naše loď, nebo sousedovic střecha. Vichřice nám rozmetala kůlnu, kusy jsme našli půl kilometru dál v poli. Byla to bizarní zkušenost. Babička říkala, že to za války s Němci bylo hodně podobné."

Ale také další znamení provázela začátek téhle války - prudké vichřice, průtrže mračen, vlny, které bičovaly břehy Britských ostrovů. A pak - hrozba front a panického nakupování.

Fronty jako zdroj obživy

Nenávidíme fronty. Minulý rok byl zveřejněn výsledek výzkumu, podle něhož strávíme plný rok života tím, že někde na něco čekáme ve frontě.

"Nesnáším to a vím, že to nenávidí plno dalších lidí, a tak jsme si řekli, že když to tolik lidí nesnáší, třeba se najde někdo, kdo bude za peníze čekat ve frontě za ně. Našli jsme na trhu mezeru, a myslím, že jsme našli trh, kterým tu mezeru naplníme," praví Kizzi Nkwocha, jeden z ředitelů společnosti Q4U, což je slovní hříčka, protože anglická výslovnost rozkrývá tento akronym, "queu for you", jako "ve frontě za vás".

Q4U vytvořila londýnská firma Patnáct minut pro lidi, kteří nenávidí fronty: za dvacet liber na hodinu obstará tahle agentura to, čemu se v Čechách svého času říkávalo frontový bojovník či bojovnice. Zaměstnanci agentury ve věku od dvaceti do padesáti let - tedy zaměstnanci agentury se rekrutují převážně mezi nezaměstnanými, kteří jinak nemají nic na práci, a kteří jsou ochotni za peníze trávit čas čekáním na všechno možné - v dlouhých frontách na doklady, na lístky, na transakce s nemovitostmi nebo aukce.

Q4U má velké ambice - zatím působí jenom v Londýně, ale do roka chce expandovat také po zbytku Británie, a místo dnešních zhruba osmdesáti zaměstnanců chce mít kolem dvou a půl tisíc frontových bojovníků. Impulsem pro vznik nové agentury byl případ populárního televizního moderátora Johna Fashanua.

Bývalý fotbalista Fashanu zaplatil jednomu pobudovi tři sta liber - tedy přes patnáct tisíc korun - aby za něj vystál dvoudenní frontu před jednou realitní kanceláří na třípokojový byt za milion liber ve čtvrti Kensington v jihovýchodním Londýně.

Druhá Blairova válka

Británie je jako nejbližší spojenec USA velmi ostražitá - v ulicích se pohybuje mnohem více policistů

Svět chápe, že zatímco přímá akce pochopitelně obsahuje jistá nebezpečí, nebezpečí obsažená v nečinnosti jsou mnohem, mnohem větší - hrozba dalších podobných zločinů, hrozba našim ekonomikám, ohrožení stability celého světa. Tony Blair vysílá vojáky do boje už podruhé od roku 1997, kdy se stal předsedou vlády.

Před osmnácti měsíci poslal britské vojáky do Kosova na pomoc muslimům před srbskými etnickými čistkami. Ve svém televizním projevu z premiérského sídla v čísle deset Downing Street dal jasně najevo své přesvědčení, že válka proti terorismu má podobnou mravní dimenzi.

"Nemáme teď na vybranou. Takže budeme jednat, a naše rozhodnost je naprostá. Nepolevíme, neodpočineme si, dokud naše cíle nebudou beze zbytku splněny."

Skepse Britů

Za Blairovo rozhodnutí, jít po boku Spojených států do války, se postavilo skoro celé spektrum britských politických názorů. I nový vůdce konzervativní strany, Iain Duncan Smith, sám bývalý voják, reagoval na vyhlášení kampaně pozitivně.

"Útoky byly zcela oprávněné. Taliban skrýval bin Ládina, a bin Ládinova organizace má na svědomí útoky v New Yorku a Washingtonu z jedenáctého září. Myslím, že po sérii ultimát, na něž pozitivně nereagoval ani bin Ládin ani Taliban, je zcela správné, aby spojenci podnikli veškeré akce nutné k tomu, aby byl bin Ládin předán spravedlnosti."

Ale vedle hurávlastenectví, které tak často provází začátky vojenských konfliktů, se ozývají hlasy plné skepse. Mnozí mají ještě v živé paměti, jak si někdejší Sovětský svaz na Afghánistánu vylámal zuby, a ani Británie ani Spojené státy zatím nechtějí jednoznačně říci, jak dlouho tento konflikt potrvá.

Náčelník britského štábu, admirál Sir Michael Boyce je přesvědčen, že se boje povlečou přinejmenším do příštího roku:

"Musíme předpokládat, že to potrvá po celou zimu až do příštího léta přinejmenším, protože v listopadu začne zima, věci se drobátko zpomalí, i když operace samozřejmě mohou a budou pokračovat, a budou pokračovat, dokud nedosáhneme svých cílů."

Reakce britských muslimů

Britští muslimové nesouhlasí s útokem na Afghánistán a obávají se nenávisti

Na pondělní - už třetí - mimořádné schůzi Dolní sněmovny, vysvětloval premiér Tony Blair rozhodnutí poslat britské vojáky do Afghánistánu. "Teď je jasné, že Taliban straní teroristům," prohlásil a znovu opakoval, že Británie nevede spor s obyčejnými lidmi v Afghánistánu:

"Jsou obětmi talibanského režimu. Žijí v chudobě, jsou vystaveni represím, Taliban odepírá ženám i ta nejzákladnější lidská práva a podřizuje je surové teokratické diktatuře, která je stejně krutá jako svévolná."

Tedy: nikoli islám, nikoli muslimové - výhradně Usáma bin Ládin a Taliban, říká předseda vlády. Jenže britští muslimové mu tak docela nevěří. V Birminghamu se koncem týdne sešla mezinárodní konference islámských duchovních vůdců - sto padesát učenců a imámů jedná o tom, jak by se měli britští muslimové postavit k afghánskému tažení.

Sémě nenávisti

Hazrat Pir Faizal Aqtab je předseda Mezinárodní organizace muslimů. Už před konferencí vyjadřoval skepsi:

"Tohle zase bude dál zasévat sémě nenávisti. A situaci to nijak nezlepší. Není to válka proti terorismu - je to válka, z níž se terorismus rodí, a je to státní terorismus proti terorismu individuálnímu. Usáma bin Ládin se snaží individuálně prosadit to, co považuje za spravedlnost - to je jeho interpretace, ale skutečností je, že jeho obavy a starosti sdílejí milióny muslimů na celém světě."

Ozývají se i jiné muslimské hlasy, a často jim přizvukují i nemuslimové: že bin Ládin měl být napřed dopaden a postaven před soud, že válečný konflikt v Afghánistánu ohrožuje zaběhnuté britské hodnoty, že jsou ohroženy samy základy britské demokracie, a že se tady obcházejí právní normy.

Mezitím britská vláda dělá co může, aby zamezila vzniku paniky před jinými, militantnějšími hlasy - i když zároveň varuje veřejnost před nebezpečím teroristických odvetných útoků. Od neděle jsou v ulicích britských měst stovky policistů navíc, elektrárny a vodárny jsou přísně střeženy, podobně jako přírodní rezervoáry, které zásobují Londýn a další velká města.

Zvýšená bezpečnost

Andrew Trotter z metropolitní policie uklidňuje veřejnost prohlášením - pod ochranou nejsou jenom ty nejzjevnější terče:

"V současné době neexistuje žádné konkrétní ohrožení Británie. Ale samozřejmě, vzhledem k současné situaci, k našemu blízkému vztahu ke Spojeným státům a vzhledem k bombardování Afghánistánu samozřejmě děláme všechna možná opatření, abychom předešli jakémukoli útoku, k němuž by v Londýně mohlo dojít. Proto dnes máme v ulicích o tisíc policistů víc, než obvykle."

Mezitím začal Scotland Yard vyšetřovat výroky, připisované jistému Abdulu Rahmanovi Saleemovi, členovi fundamentalistické muslimské skupiny Al-Muhádžirún, která sídlí v severním Londýně, a kterou ostatní muslimské organizace v Británii údajně označují za bandu šílených fanatiků.

Skandální výrok

Většina britských deníků totiž citovala údajné Saleemovy výroky, v nichž označil Downing Street, parlament a další vládní budovy za legitimní terče případných muslimských útoků v Británii, přičemž údajně prohlásil, že každý, kdo by zavraždil premiéra Tonyho Blaira, by podle muslimských zákonů nezasluhoval trest, ale pochvalu.

Abdul Rahman Saleem popírá, že by něco takového řekl, i když jeho obhajoba je poněkud svérázná:

"Neřekl jsem, že by terčem našich útoků měl být britský parlament nebo Tony Blair. Muslimové v Británii k tomu nemají prostředky, zodpovědnost je na muslimech v Afghánistánu, kteří musejí fyzicky bojovat. Když Tony Blair letí nad Afghánistánem v letadle, pak mají afghánští muslimové právo, tohle letadlo sestřelit. Jediný, kdo má právo přijít do Británie, jsou muslimské armády, protože to jsou spasitelé a ochránci muslimů, a měly by proto dělat svoji práci."

Cynismus státních úředníků

"Byl jsem tou dobou na jednání a ten vzkaz jsem neviděl, to až mnohem později. Nepamatuju se ani, zda jsem na něj vůbec nějak zareagoval. Četl jsem to, myslím, až pozdě večer ten den, a mám-li být upřímný, nikdo nevěděl, co se děje. Prostě jsem visel očima na televizi..."

Dan Corry je jeden ze zvláštních vládních poradců - a jeho alibistické vytáčky jenom ukazují, jakých rozměrů dosáhl skandál, který ve středu roztočil list GUARDIAN, který zveřejnil krátký e-mail, v němž Corryho kolegyně, jistá Jo Moorová, vyzývá další pracovníky Blairovy propagandistické mašinérie:

"Dnes je báječný den na to, abychom zveřejnili všechno, co chceme pohřbít. Co třeba úhrada výloh pro pracovníky místních úřadů?"

Ono by na tom nebylo nic tak mimořádného, až na tu nešťastnou volbu slov - pohřbít - a na datum a čas, kdy paní či slečna Jo Moorová svůj e-mail odeslala: 11. září ve čtrnáct padesát pět, pouhých několik vteřin poté, co druhé letadlo narazilo do druhé věže Světového obchodního centra. A byl oheň na střeše.

Selhání úsudku

Paní či slečna Moorová se omluvila, s tradičním odůvodněním - selhání úsudku - a ačkoli se ozvaly a ozývají hlasy, které požadují její odchod z politické scény, ani ona, ani její přímý nadřízený, ministr dopravy a životního prostředí Stephen Byers zatím nehodlají odejít.

arlamentní výbor pro veřejnou správu teď přešetřuje roli zhruba osmdesáti zvláštních labouristických poradců, kteří jsou placeni stejně jako zaměstnanci státní správy. Předsedou výboru je Tony Wright.

"Pokud se potvrdí, že skutečně existuje tak hluboký cynismus mezi lidmi, které platí daňoví poplatníci za to, že v rámci vlády slouží ministrům, pak to má velmi znepokojivé důsledky. Osobně jsem přesvědčen, že postoj, který jsme v tomhle vyrozumění viděli, kde se mluví o dobrém dni, prostě není slučitelný s prací ve veřejném sektoru."

David Smith je kněz, který žije v Clevedonu nedaleko Bristolu - jeho bratranec Richard přišel při útoku 11. září o život.

"Pokud je to pravda, pak to vypovídá velmi negativně o politicích vůbec. Nechci z toho dělat záležitost stranické politiky, ale zdá se mi, že to je to nejhorší z moderní politiky. Tahle myšlenka, že by se politicky špatné zprávy měly pohřbít pod špatnými zprávami znamená, že se tu poměrně bezvýznamné zprávy pohřbívají pod šesti a půl tisíci mrtvých těl."

Čas pro nepříjemné zprávy

Ačkoli labouristé Jo Moorovou veřejně odsoudili - i když o místo zatím nepřišla - zdá se, že se její radou řídili. Za poslední čtyři týdny pustili do světa spoustu "špatných zpráv", z nichž mnohé, které by za jiných okolností vyvolaly senzaci, prošly skoro bez povšimnutí.

Bylo mezi nimi rozhodnutí, zahájit provoz v kontroverzní jaderné elektrárně, politický obrat v otázce financování studií a zrušení stavby prestižního nového sportovního stadionu. Ale retušování nepříjemných zpráv tímhle způsobem není nic nového, a labouristé na ně rozhodně nemají patent.

Ramullah Christoffersonová, sama kdysi ministerská poradkyně, říká, že to prostě patří k vládnutí: "Vzpomínám si na pravidelný problém s oznamováním zvýšení poplatku za recepty - vždycky jsme hledali okamžik, kdy by se to mohlo za něčím schovat. Znáte to - královské děti nebo dobrý výsledek fotbalového zápasu přišly v takovém případě jako na zavolanou."

Zastíněná konference konzervativců

Jenom v minulém týdnu jsme mohli pozorovat, jak zprávy o válce zakryly řadu událostí, které by jindy soustředily politickou pozornost nebo vyvolaly politické zemětřesení. Zcela stranou pozornosti třeba zůstala výroční konference konzervativní strany - jindy pravidelný chod na podzimní politické tabuli.

Nový vůdce konzervativců Iain Duncan Smith má evidentní smůlu - nejenže ho okolnosti nutí, zcela jednoznačně podporovat vládu a Tonyho Blaira v jeho válečném úsilí v Afghánistánu - což je o to horší, že Blair obsadil politické území, které ještě donedávna tradičně patřilo toryům.

Nejenže se dostal do čela strany v době, kdy je vysoce nepopulární a jen těžko hledá svou ztracenou identitu, ale navíc jeho první velké veřejné vystoupení, na němž se měl tento poměrně neznámý politik představit širší veřejnosti, úplně přehlušil začátek afghánského tažení.

Nenápadná kritika

Ian Duncan Smith ve svém projevu opakoval, co předtím řekl v parlamentu o bin Ládinovi, a politická loajalita v době začínající války ho vedla k tomu, že ani jednou přímo nezaútočil na Tonyho Blaira, ale jeho slova, která odsoudila veřejné služby v Británii, nenechala nikoho na pochybách, na koho že nový vůdce konzervativní strany svaluje zodpovědnost a vinu za současný stav nemocnic a škol v Británii:

"V naší zemi nemocní nemohou dostat lékařskou péči, kterou potřebují. V centrech mnoha velkých měst mladí lidé nedostávají vzdělání, jaké si zaslouží. Já volám: to je ostuda."

Mohutný aplaus kvitoval jeho slova, zvlášť když prohlásil, že zlepšení veřejných služeb v Británii považuje za svou hlavní misi v čele strany toryů, a naznačil, že by uvítal, kdyby se úloha soukromého sektoru podstatně rozšířila. Jeho stínový kabinet bude v nejbližší době sledovat, s jakými řešeními přišli sesterské strany v celé Evropě.

Přístup nového předsedy k EU

Přístup konzervativní strany k Evropské unii vůbec v projevu zaznamenal podstatný posun - Duncan Smith slíbil mnohem větší toleranci k různosti názorů. Ale největší potlesk získaly staré argumenty o jednotné evropské měně a britské suverenitě:

"Řekli nám, že kurs na vstup do eura už byl nastoupen. Jakožto politická strana tomu budeme vzdorovat. Ať už bude referendum vyhlášeno kdykoli, budeme bojovat za zachování libry."

Zestátnění železniční společnosti

Soukromá společnost Railtrack, která se starala o koleje, signalizaci a nádraží, zbankrotovala

A ještě jedna událost, která by za normálních okolností vyvolala hotovou revoluci, proběhla tento týden skoro bez povšimnutí:

"Myslím, že to vyřeší konflikt, který tkvěl v samotném jádru společnosti Railtrack: na jedné straně musela jako kótovaná společnost s akcionáři zvyšovat hodnotu akcií, ale na druhé straně dostávala dvě třetiny svých příjmů od vlády, a za to měla zajistit dobrou železniční síť. V tom naprosto selhala, jak cestující veřejnost dobře ví, ale pořád ještě vyplácí dividendy akcionářům. Tomu jsme teď udělali přítrž."

Pravil týž ministr dopravy, který stál v centru e-mailového skandálu, Stephen Byers, když oznamoval, že vláda odmítla poskytnout firmě Railtrack další prostředky, nechala ji zbankrotovat, uvalila na ni nucenou správu, a rozhodla se, že místo ní vytvoří společnost novou, neziskovou. A někteří Britové si oddechli:

"Myslím, že je to strašně dobře. Myslím, že celý systém je prohnilý a je zapotřebí s ním pořádně zatřást, někdo musí pořádně popadnout celou tuhle záležitost a vytáhnout železnice z toho marastu."

"Moje první reakce byla - díky bohu, protože to byla prostě katastrofa. Nechápu, jak může někdo mít efektivní železnice, když vlaky a koleje patří dvěma různým společnostem."

Dvojí "vládci" železnic

Railtrack vznikl před pouhými pěti lety v rámci privatizace železnic - těsně před tím, než konzervativní strana ztratila moc. Měla se starat o koleje, signalizaci a nádraží, a živit se tím, že bude svoje služby prodávat provozovatelům vlaků.

"Jediný, kdo na tom vydělal," volal už odedávna satirický čtrnáctideník PRIVATE EYE, "byli právníci, kteří oběma soukromým partnerům sepisovali smlouvy".

"Vláda neměla na vybranou," napsal tenhle týden ECONOMIST, "musela vyhlásit bankrot firmy Railtrack. Bylo to jako utratit strašně nemocného psa".

Také akcionáři běsní - zřejmě poněkud pozdě jim dochází, že Railtrack nebyl schopen fungovat bez vládních subvencí. Ale Railtrack se brání: prohlašuje, že požene vládu před soud, protože společnost oloupila, zvlášť proto, že mezi aktivy, jež vláda dala zmrazit, je také pět set milionů liber, které patří sesterské společnosti Railtrack Group.

Požadavky Railtracku

Ředitel Railtracku Steve Marshall chce těch pět set milionů zpátky - ale to není všecko: "Chceme přiměřenou kompenzaci za celý podnik. To, co se děje, je znárodnění zadními vrátky. Aktiva železniční společnosti jsou fantastická a mají svou hodnotu. A administrátor tyhle aktiva bude muset nakonec někomu předat. Chceme, aby tyhle hodnoty byly realizovány, a aby se vrátily akcionářům."

Mezi akcionáři je pochopitelně spousta drobných investorů, bývalých zaměstnanců železnic a tak dále a tak dále. A panují obavy z toho, co se teď stane s britskými železnicemi.

Nástupce Railtracku bude mít možnost získávat prostředky od soukromých investorů, podobně jako Railtrack. Ale finančník Gary Klesh tvrdí, že pokud vláda nechá současné investory smažit ve vlastní šťávě, v budoucnu nebude chtít nikdo do podobných akcí investovat.

"Railtrack číslo dvě a tři bude muset řešit všechny tyhle nejistoty a tenhle způsob chování, nezapomene se na to. Problém je v tom, že vláda bude chtít nějaký přechod k Railtracku číslo dvě, a proto by měla věci řádně vyjasnit. Jinak si investoři příště dají pořádný pozor."

Soutěžní otázka

A teď už je také čas, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Jak si jistě vzpomínáte, naše hádanka zněla takhle: Princ William, druhý v následnické řadě britské monarchie, se na univerzitu ve skotském městečku St Andrews zapsal jako William Wales. Příslušníci panovnického rodu totiž vedle šlechtických přídomků používají také občanské příjmení.

Ovšem ozvala se bouře argumentů proti tomuto - jak tvrdí kritici - svévolně zvolenému příjmení. Královská rodina prý už občanské jméno má, proč tedy princ William nepoužívá to. A my jsme se ptali:

Jaké jméno používá britská královna a příslušníci její rodiny, když nevystupují jako představitelé a symbol britské státnosti, ale musejí třeba docela jednoduše jednat třeba s daňovými úřady?

A správná odpověď zní: Občanské jméno Jejího Veličenstva královny Alžběty, toho jména druhé, je pochopitelně Alžběta Windsorová - a podobně i jména ostatních členů královské rodiny.

Zdá se, že volba příjmení Windsor byla cesta nejmenšího odporu - král Jiří V. roku 1917 zapřel svůj rod i šlechtický přívlastek Saxe Coburgů a Gotty, a pod tlakem protiněmeckých nálad převzal přídomek z Windsoru, podle jednoho z královských zámků nedaleko Londýna. Což tehdy komentoval německý císař a příbuzný Jiřího Pátého známým výrokem: To bychom mohli zrovna přejmenovat známou Shakespearovu komedii na Veselé paničky Saxo-Coburgské.

Ona je otázka královského příjmení vůbec plná kontroverzí. Když se řecký princ Philip, manžel pozdější královny Alžběty, stal roku 1947 britským poddaným, získal nové anglické jméno - poručík Philip Mountbatten, podle svého anglického strýce, lorda Mountbattena.

Ovšem, když Alžběta nastoupila na trůn a z prince Philipa se stal vévoda z Edinburku, holedbal se, že teď v Británii vládne rod Mountbattenů - až ho tehdejší ministerský předseda Winston Churchill musel okřiknout, že tomu tak rozhodně není, a že zemi nadále vládnou Windsorové. Lord Mountbatten se později pokusil prosadit rodové jméno na křestních listech dětí královny Alžběty, ale britský establishment se vzepřel a nepovolil.

Ale vraťme se k princi Williamovi a jeho studiím: protože v britské paternalistické kultuře děti přejímají jméno po otci, a protože má Charles princ z Walesu - přinejmenším teoreticky - občanské jméno Mountbatten, měl by i William v St Andrews vystupovat jako William Mountbatten a nikoli William Wales.

Tak to aspoň tvrdí na slovo vzatí odborníci, a my nemáme důvod jim nevěřit. A my jsme mezitím z mnoha správných odpovědí vylosovali dnešního výherce, a tím se stává - Eva Mohelská z Prahy 10. Výherkyni blahopřejeme, a posíláme jí odměnu.

Rekord v obrážení hostinců

Na závěr se můžete dozvědět o jednom velkém tahu. Znáte to - když se jde z hospody do hospody, všude se zastavíte, všude si dáte pintu nebo dvě a pokračujete dál. Nuže, v pátek jeden takový "pub crawl", jak se tomu říká anglicky, dosáhl světového rekordu. Čtyřčlenná skupina pijáků piva totiž navštívila po sedmnácti letech hospodského putování jubilejní deseti tisící hostinec.

Peter Hill, jeho sedmdesátiletý otec Joe a osmatřicetiletí kamarádi z mokré čtvrti, John Drew a Karl Bradley strávili celý den v hostinci Rope Walk - U provazolezce - v Birminghamu, aby oslavili své umění pijácké. Na svou pouť se vydali roku 1984, a od té doby nevynechali hostinec, aby si v něm nedali jedno nadkvasnicové pivo.

Tím to ale nekončí, kasá se pětačtyřicetiletý Peter Hill, v příštích letech se určitě propijeme další desetitisícovkou hospod.

Pivovar Banks ve Wolverhamptonu připravil skupině opilců k významnému životnímu jubileu osmnáctigalonový, tedy osmdesátilitrový, sud speciálního piva, který má padnout za oběť oslavám, jichž se zůčastní čtyřlístek a asi dvacet pozvaných kamarádů, kteří je na jejich pijácké odyseu v různých fázích doprovázeli.

"Pokud nikdo nepřijde," praví Peter Hill, "budeme muset vyvinout zvláštní úsilí, abychom to všechno vypili. Ale ať se děje co se děje, budu tam, jakmile hospoda otevře. Pak ať si se mnou příroda dělá, co chce."