Týden v Británii

Sobota 8. prosince 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Na Trafalgarském náměstí v centru Londýna tento víkend už zase hrdě stojí velký vánoční strom. Už po pětapadesáté ho Londýňanům z vděčnosti věnoval lid z norského Osla, jako poděkování za pomoc Británie ve druhé světové válce, a ve čtvrtek večer ho slavnostně rozsvítili členové norské královské rodiny. Takže je jasné, že tu máme prosinec, a s ním vánoční běsnění v plném proudu.

Ta nákupní horečka prý dospěla tak daleko, že se na kreditní karty nakupuje čtyřiadvacet hodin denně každou vteřinu zboží za rekordních sedm tisíc třista liber, a to přesto, že je Británie stále ještě ve válečném stavu, přes obavy z teroristických útoků, a přes strach z možné hospodářské recese, a počítá se, že poddaní Jejího Veličenstva do nového roku skoro 20 miliard liber - na dárky, na jídlo, a pochopitelně taky na pití.

Plody teplého podzimu

Britským vinařům se díky pozdnější sklizni podařilo vyrobit víno dezertní chuti

Když už mluvíme o tom pití, britským vinařům se letos vůbec poprvé podařilo vyrobit dezertní víno podobné chuti, jako je francouzské sauternes. Podle všeho za to může globální oteplení.

Réva chardonnay, která za jiných okolností na Britských ostrovech dozrává jen s odřenýma ušima, měla totiž letos mimořádně teplý a suchý podzim, a tak britští vinaři mohli nechat hrozny na keřích mnohem déle než jiné roky. Teprve minulou neděli skončilo na vinicích v Kentu definitivně vinobraní, a tak mohlo dojít k onomu procesu, kdy révu napadne takzvaná ušlechtilá plíseň - Botrytis cinerea - která z každé kuličky odstraní vodu a ponechá v ní jenom kapku vysoce koncentrované, sladké šťávy.

"Ve střední Evropě a v jihozápadní Francii je to celkem běžná záležitost," tvrdí Roy Cook ze Sedlescombských vinic v Jižním Sussexu, ale v dějinách britského vinařství se to stalo vůbec poprvé. "Byla to obrovská sázka do loterie, nechat hrozny na vinicích tak dlouho - kdyby bylo stejně mokro a větrno jako vloni, mohli jsme přijít o celou úrodu."

Britská role v boji s terorismem

"Mnoho seriózních komentátorů tvrdilo, že válka proti Talibanu bude prohraná, že Taliban je velmi silný a že kampaň bombardování nefunguje. A přece - o čtyři týdny později jsme viděli, jak řekl pan premiér, naprosté potvrzení správnosti strategie, k níž spolu s prezidentem Bushem jednoznačně dospěl po jedenáctém září."

Tak komentoval britský ministr zahraničí Jack Straw porážku Talibanu v Kandáháru, a reportáže z Afghánistánu a z Blízkého Východu tento týden na britské poměry nezvykle jakoby odsunuly do pozadí události domácí.

Jak už jsme řekli, poddaní Jejího Veličenstva královny Alžběty Druhé věnují válce, kterou jejich země vede, spíš okrajovou pozornost, a sdělovací prostředky se snaží tuto skutečnost všemožně vyvážit. A také politici se snaží - koneckonců, schovat nepříjemné zprávy z domácí politické arény za válečné dobrodružství v cizině patří odjakživa k arzenálu strategií a taktik britské politiky.

Protiteroristická prevence

"Doufám, že se lidé, kteří měli pochybnosti o moudrosti akce, kterou podnikáme, podívají na to, čeho jsme až dosud dosáhli, a že uvidí, že budoucnost není růžová jen pro boj proti mezinárodnímu terorismu, ale také pro obyvatele Afghánistánu," řekl ministerský předseda Tony Blair Dolní sněmovně parlamentu v souvislosti s bonnskými dohodami o nové podobě vlády Afghánistánu.

Ale to už se akcent začal přesunovat na to, co je labouristům tak drahé - na britskou úlohu v boji proti mezinárodnímu terorismu. Tak ve středu ministr obrany Geoff Hoon oznámil, že se britská armáda usilovně zabývá praktickými důsledky teroristického útoku z 11. září ve Spojených státech, a hovořil v této souvislosti nejen o možné úloze britské armády při prevenci teroristické činnosti, ale také o tom, že Británie s její pomocí může přinutit státy, jež chrání teroristy, k lepšímu chování:

"Události 11. září ukázaly, že ani za svými hranicemi nemůžeme být zcela nezranitelní. Nemůžeme budovat pevnost jménem Británie. Proto musíme kontrolovat všechna možná rizika."

Sněmovna lordů vrátila antiteroristický zákon

A to nás přivádí k prvnímu velkému zápasu, který se tento týden odehrál na půdě obou sněmoven britského parlamentu. Tento zápas se týkal právě zákona o boji proti terorismu.

V úterý zákon, který by měl podstatně omezit práva osob, podezřelých z účasti na mezinárodním terorismu, projednávala Dolní sněmovna. Ve čtvrtek měla zákon na pořadu Sněmovna Lordů. Britským peerům se především nelíbí, že zákon, jak si ho představuje vláda, umožňuje bez soudu zadržet podezřelé až na půl roku. Ve Sněmovně lordů se k opozičním konzervativcům a liberálním demokratům přidalo také několik rebelujících labouristů - mezi nimi lord Corbett. Návrh zákona, řekl, je přímým útokem na tradice britského parlamentu.

"Způsob, jak demokracii hájit po odporných činech z jedenáctého září, nespočívá v její likvidaci. Musíme demokracii posilovat, protože jinak se postavíme do trapné a směšné pozice, kdy se po matce všech parlamentů chce, aby propůjčila své jméno k dosažení části cílů pachatelů útoku, k nimž jedenáctého září došlo."

Zachování posvátné procedury

Leon Britten, bývalý konzervativní ministr vnitra, napadl myšlenku vlády, aby osoby, podezřelé z terorismu, neměly právo na přezkoumání ústavnosti svého zadržení - tedy na proceduru, která je jedním z úhelných kamenů britské justice:

"Proč je tedy nutné odstraňovat posvátnou proceduru, která je součástí naší ústavy? Je to snad jenom malost, neschopnost rozletu mysli, nebo je za tím nějaký jiný motiv? Každému by se totiž mělo měřit stejným loktem. Když na přezkoumání ústavnosti nějakého rozsudku nesejde, proč bychom měli instituci zkoumání ústavnosti rozsudku rušit?"

A tak sněmovna Lordů ve čtvrtek během několika málo hodin zamítla sedm klíčových bodů vládního návrhu zákona, a vrátila ho Dolní sněmovně k přepracování. Dolní sněmovna má ve své konečné pravomoci, zvrátit rozhodnutí horní komory britského parlamentu, ale protože se jedná o řešení v podmínkách britské demokracie krajní, a protože se k němu nová labour od svého nástupu k moci před čtyřmi a půl lety uchýlila už několikrát, není jasné, zda je nasadí i tentokrát, i když se ministr vnitra David Blunkett tento zákon zuby nehty pokouší prohnat parlamentem ještě do Vánoc.

Tajné - netajné jednání

Na úterním jednání Dolní sněmovny jsme zase měli vzácnou příležitost, sledovat jednu z tajemných a těžko vysvětlitelných tradic britského parlamentu. Vzácná byla proto, že tuto proceduru měli obyvatelé Británie naposledy příležitost vidět roku 1958, a předtím roku 1925.

Sama procedura ještě nedávno měla jméno - I spy strangers - čili - zahlédl jsem cizince; dnes se hovoří o tajném zasedání Poslanecké sněmovny, které spočívá ve vyklizení galerie pro diváky a zástupce tisku v parlamentu. Nuže, ačkoli se málokdy daří tajné zasedání prosadit, ve středu v časných ranních hodinách se to povedlo liberálně demokratickému poslanci Paulu Tylerovi.

Tyler měl pocit, že se labouristé snaží zkrátit debatu o zákonu proti mezinárodnímu terorismu, a vyžádal si tajné sezení. Tato žádost totiž obvykle neprojde, ale často zdrží parlamentní jednání a získá tak opozici čas k řádnému projednání sporných bodů. Ale protože se v první fázi hlasuje aklamací, a protože všichni labourističtí parlamentní sekretáři tou dobou shodou okolností nebyli ve Sněmovně, a labourističtí poslanci tedy nevěděli, jak na zvučné "Ano" opozice správně reagovat, návrh páně Tylerův proti všemu očekávání prošel.

A tak museli novináři i diváci - těch ovšem bylo pomálu - opustit jednání Dolní sněmovny, a Sněmovna celou hodinu jednala "v soukromí", tedy tajně - takže její rokování nebude zachyceno v oficiálním parlamentním věstníku Hansard, což je tak trochu paradox, protože průběh oné parlamentní tajné hodinky mezi 12. hodinou padesátou první minutou a jednou hodinou čtyřicátou první minutou zase tak úplně tajný nebyl. Po celém zbytku Westminsteru ho roznášely mikrofony. Někdo je zapomněl vypnout...

Strážkyně etiky poslanců odchází

Elizabeth Filkinová nebyla jako dozorkyně na dobré mravy v parlamentu příliš oblíbená

Zřejmě se dnes z parlamentu nedostaneme, protože tu - skryt za světovými událostmi - vře také další tuhý boj. Tentokrát se jedná o poslaneckou etiku a v jeho centru je žena, která stála po tři roky v čele Komise pro normy parlamentního chování, Elizabeth Filkinová.

"K pojmu "nadměrně horlivý" se pojí představa, že člověk dělá věci, které by při hledání pravdy dělat nemusel. Nemyslím, že bych někdy něco takového dělala. Na něco takového jsem měla, obávám se, příliš práce a příliš málo personálu. Ale snažila jsem se postupovat při hledání pravdy velmi přísně, protože jedině tak může být člověk spravedlivý. A myslím, že to je jediný způsob, jakým jsem mohla plnit svou povinnost vůči Dolní Sněmovně a veřejnosti vůbec: rychlé rozhodnutí, nevycházející z faktů, by nebylo spravedlivé."

Když Elizabeth Filkinová před třemi roky do své funkce nastoupila, všichni ji chápali jako "nové koště", které udělá v parlamentu pořádek. Teď veřejně oznámila, že se o svou funkci nebude znovu ucházet, a sdělovací prostředky otiskly vysvětlení, proč.

Premiér Tony Blair od nástupu k moci trval na tom, že jeho vláda bude etická, naprosto čistá, bez bázně a hany a bez skandálů a poklesků, které byly tak charakteristické pro poslední údobí vlády konzervativní strany před rokem 1997. O tři roky a o čtyřicet vyšetřování později, v dopise, který zaslala předsedovi Dolní sněmovny Michaelu Martinovi tento týden, si Elizabeth Filkinová stěžuje na to, že se Martin, poslanci a ministři pokoušejí její práci podkopat. A práce to byla nemalá.

Nepopulární práce

Za ty tři roky vyšetřovala bývalého hlavního pokladníka ministerstva financí George Robinsona, který nedeklaroval podstatný dar od mediálního magnáta Roberta Maxwella, někdejšího ministra pro Skotsko, dnes pro Severní Irsko, za to, že použil peníze daňových poplatníků a zaměstnal vlastního syna a prvního asijského poslance v britském parlamentu, Keitha Vaze, za jeho nedeklarované vazby s rodinou podnikatelů Hinduja a blíže nevysvětlené pasové otázky - což není příliš dobré vysvědčení pro stranu, jež chce být čistší než čistá.

Že její práce dozorkyně na dobré mravy parlamentu nevyvolala žádné velké nadšení je pochopitelné. Méně pochopitelné je, že se Elizabeth Filkinové skoro nikdo z jejích kolegů nezastal. Výjimku tvoří Martin Bell, nezávislý poslanec a bývalý reportér, který se dostal do parlamentu roku 1997 na antikorupční platformě:

"Nedělala nic jiného, než že zkoumala všechny případy stejně přísně a spravedlivě, ať už se jednalo o řadového poslance nebo o dnešního či bývalého předsedu vlády. Ke všem přistupovala stejně, jak jí velel její úřad. Kdyby totéž dělal muž, určitě by se nedočkal takových ústrků a šeptané propagandy. Dolní sněmovna je pořád ještě svou podstatou hodně podobná pánskému klubu, a měli zřejmě pocit, že žena bude na tyhle věci citlivější. Jenže Elizabeth není ten typ."

Řecko podezírá 12 Britů ze špionáže

Pátý týden čekají zadržení Britové na rozhodnutí řeckých úřadů o jejich dalším osudu

Každé letadlo má své číslo a sériové číslo značky, a podobně jako filatelista touží mít ve své sbírce Modrého Mauritia, tak také "planespotter" - aviatik nadšenec, či pozorovatel letadel, nebo jak to přeložit, touží posbírat po světových letištích všechny možné informace, které si pak ověří v některé speciální příručce.

Pro jeden z takových časopisů, Aircraft Illustrated, pracuje také Richard Cooper: "Pozorování letadel je dost náročný úkol. Znamená to, jít k nějakému letišti a zaznamenat každé letadlo, které tam uvidí. Většinou dostanete příručku, kde jsou výrobní řady uvedeny, a to znamená, že jdete k letišti, poznamenáte si sériové číslo letadla a zaškrtnete si je v příručce - až je nakonec máte zpracována všechna."

Nebezpečný koníček

Tento napohled nevinný sport ovšem snadno vzbudí podezření ze špionáže, a to se taky stalo čtrnácti aviatikům-nadšencům, dvanácti z Británie, dvěma z Holandska. Zaměřili totiž své úsilí na řadu řeckých vojenských leteckých základen - a teď sedí přes tři týdny v řeckém vězení, a jejich případ nebere a nebere konce.

Řecké úřady se ovšem drbou za ušima: v Řecku žádné pozorování letadel ze sportu neexistuje, armáda, ministerstvo zahraničí ani policie nevědí, jestli mají tuhle čtrnáctku postavit před soud pro špionáž nebo ne, a výsledkem je dlouhé čekání.

"Podmínky tu moc dobré nejsou. Jídlo je příšerné. Jsme tady už několik týdnů, nudíme se tady, není tady toho moc na práci - postávat po chodbách a číst časopisy nebo knížky," stěžuje si Stephen Rush ve vězení v Nafplionu.

V době uzávěrky našeho pořadu ještě případ nebyl rozhodnut, ale Britové vnímají snižování vážnosti svého národního sportu jako újmu. A čtrnáct účastníků zájezdu, kteří za zájezd s cestovkou po řeckých leteckých základnách, spojený s jejich oblíbeným sportem, zaplatili každý šest set padesát liber, zřejmě přestává ve vězení věřit sloganu, podle něhož má být jejich dobrodružství "skvělé a produktivní".

Soutěžní otázka

Minulý týden jsme referovali o smrti bývalého člena skupiny Beatles George Harrisona a dnes zopakujeme hádanku, která se obrací na milovníky a znalce skupiny Beatles, ale nejenom na ně.

Ačkoli John Lennon, Paul McCartney a George Harrison hráli společně už koncem padesátých let - roku padesát osm založili skupinu s názvem Quarrymen - v roce devatenáct set šedesát přibrali kytaristu Stuarta Sutcliffa a Peta Besta, který hrál bicí, a vytvořili novou skupinu s novým názvem.

Tato skupina hrála s nepříliš velkým úspěchem po barech v německém Hamburku a pak v liverpoolském klubu Cavern. Ve dvaašedesátém roce prodělala skupina zásadní proměnu: Stuart Sutcliff odešel studovat umění a vzápětí zemřel, Peta Besta u bicích nahradil Richard Starkey, známější pod uměleckým pseudonymem Ringo Starr.

Vykládat další osudy skupiny Beatles by bylo jako nosit sovy do Athén. Jenomže v roce 1960 se nová skupina ještě nejmenovala Beatles - a my se ptáme:

Pod jakým původním názvem vystupovali Beatles v roce 1960?

Odpovědi nám pošlete do pátku 14. prosince na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme připravenou odměnu.

V jednoduchosti je krása

Britové si oblíbili kuchařky Delie Smithové pro jejich jednoduchost

Začalo to v pondělí, kdy vyšlo nové vydání Collinsova slovníku angličtiny. Ke křestním jménům, jako John, Paul, George a Ringo, rozuměj již zmiňovaní Beatles, k Maggie, rozuměj Thatcherové, a k Eltonovi, rozuměj Eltonu Johnovi, přibylo v tomto zatím posledním vydání další křestní jméno, které zastupuje celou jednu kategorii pojmů: Delia, rozuměj Delia Smithová, autorka nejslavnější série britských elementárních kuchařek, jakási novodobá Sandtnerová Britských ostrovů.

"Dneska vařím Delii", "Jídlo od Delie" a "Vždyť je to hotová Delia" jsou tedy napříště v angličtině naprosto legitimními výroky - což není špatné pro ženu, která svou nominaci komentovala slovy: "Dostat se do slovníku není špatné - zvlášť pro někoho, kdo neumí pravopis."

Jedním z důvodů, proč jsou kuchařky od Delie Smithové tak populární, je jejich srozumitelný, jasný jazyk bez zbytečných zádrhelů. Takový, jaký jsme oslavili ve čtvrtek, kdy organizace s názvem Kampaň za prostou angličtinu udělila ceny, které každoročně rozdává už od roku 1979.

Hlídací psi angličtiny

Ceny Kampaně za prostou angličtinu se ovšem udělují za "gobbledygook", výroky, příručky, manuály, brožurky a tak dále, které pro svůj nabubřelý, zdeúřední či jinak nesrozumitelný jazyk znějí uším obyčejného smrtelníka jako Marťanština.

"Letos jsme zjistili, že se tyto nesmyslné výroky a texty hledají mnohem hůř, než v minulých letech, a to je dobré znamení. Ale to, co jsme našli, je stejně příšerné, jako v předchozích letech. A letos nejde jenom o to, zakrýt určité sdělení omáčkou z nějakého žargonu, nebo se prostě jenom předvádět. Často jde o to, že tu žádné sdělení není, ale že je zapotřebí popsat stránku, a tak se ta stránka prostě nějak vyplní," říká mluvčí Kampaně John Lister.

A protože možností, jak být nesrozumitelný, je celá řada, přišla Kampaň také s celou řadou kategorií. Jednu z nich uděluje tomu, kdo do toho za poslední rok jaksi nejvíc šlápnul.

Blábol roku

Letošní laureátkou je kontroverzní výtvarnice Tracy Eminová, známá tím, že vystavuje seznamy svých milenců, postele, v nichž trpí depresemi, a plážové kabinky, v nichž před lety údajně přišla o panenství. Nuže, Tracy Eminová teď napsala také román, a cenu dostala za interview, které v této souvislosti poskytla nedělníku Observer:

"Když přijde na slova, mám v sobě jedinečnost, která je podle mě z hlediska umění nemožná - a jsou to právě moje slova, která z mého umění dělají něco jedinečného."

Další kategorií je soutěž o zlatý kec. Letošní laureát, Adrian Wheale z firmy Wheale, Thomas, Hodgins. Wheale se jako jeden z mála z ocenění radoval - a vyjádřil naději, že takových cen získá v budoucnosti víc:

"Ano... je to triumf obraznosti nad podstatou. Myslím, že kecat je umění, nikoli věda. Je nade vší pochybnost prokázáno, že jsem vytříbený umělec v kecání."