Týden v Británii

Sobota 12. ledna 2002

předcházející

Tony Blair strávil minulý týden na cestách: Indie, Pákistán, Afgánistán

Připravil Ivan Kytka

Británii druhého týdne nového roku stíhalo počasí nevlídné, příkré a studené - aspoň na poměry zdejších zim studenější než jindy. Takže se není co divit, že se do muzejí hrnou návštěvníci - hlavně do těch, kde se dřív platilo, a které jsou dnes zadarmo.

Ale Britské ostrovy nevstoupily do nového roku příliš poklidně - železničáři stávkují, vlaky nejezdí, podzemní dráha jezdí občasně nebo vůbec ne, i když nestávkuje, mobilní telefony se kradou ve velkém a sdělovací prostředky se jako nikdy předtím obouvají do ministerského předsedy Tonyho Blaira, že se příliš toulá po světě, když nejezdí železnice, nefunguje školství a ve velkém se kradou mobilní telefony.

Peníze činí Brity šťastnými

Za takových okolností není divu, že si Britové kladou otázku, co je to vlastně štěstí, jestli se dá koupit, a když ano, tak za kolik. Hodně pořídíte, jak si jistě můžete představit, už za sto tisíc liber, které vám z ničeho nic padnou do klína. Docela malé štěstíčko a příjemný pocit získáte už od tisíce nebo dvou tisíc liber, které nečekaně dostanete nebo vyhrajete. A čím víc vám toho padne do klína, tím, pochopitelně, vás to víc hřeje u srdce.

Takhle nemluví nějaký bankéř či pojišťovák nebo obchodní cestující, který se vám snaží prodat produkt své firmy. Hovoří vážený muž vědy, profesor Andrew Oswald z univerzity ve Warwicku, který deset let studuje odvěkou otázku - zda peníze přinášejí štěstí, nebo ne.

Jeho závěr je jednoznačný - peníze štěstí přinášejí, a čím víc jich bezpracně získáte, tím jste šťastnější. Mezi oběma jevy podle něj existuje přímá závislost - a nejedná se o nějakou pracovní hypotézu, ale o výsledek průzkumu v mnoha tisících náhodně vybraných domácností v celé Británii.

Tým profesora Oswalda měří cosi, co označuje termínem "psychologické zdraví" - i když nástroje ani způsob měření neuvádí. Jediným kritériem je, že peníze musejí jaksi spadnout z nebe, musejí být vyhrány v sázce, v loterii, na koníčcích, mohou být výsledkem hry na burze - těžce vydělané peníze se nepočítají.

"Vaše příjmy z práce také hrají roli, ale naše výsledky v tomto okamžiku ukazují, že jejich důsledky na pocit blaha jsou daleko menší. Myslím, že tu hraje svou úlohu euforie z bezpracného zisku," říká profesor Oswald.

Blairova mírotvorná cesta

"Terorismus je terorismus, ať k němu dochází kdekoli a ať se jeho obětí stane kdokoli. Útoky na indický parlament 13. prosince, útoky na Shromáždění 1. října - to byly útoky na hodnoty naší civilizace a demokracie na celém světě. A myslím, že je důležité, abychom se dostali do situace, kdy podpora pro terorismus v jakékoli formě skončí a kdy bude moci začít normální politický dialog."

Tak pravil britský premiér a vůdce nové Labour Tony Blair v Islamábádu, kde se pokoušel v rámci své nově nalezené úlohy světového mírotvorce zmírnit napětí mezi Indií a Pákistánem. Skutečný účel jeho cesty do Asie byl ale trochu jiný - napsal to páteční Daily Telegraph:

"Tony Blair měl velkou ambici - byl odhodlán za každou cenu být vůbec prvním představitelem západní mocnosti, který se objeví v osvobozeném Afghánistánu. A protože bylo příliš riskantní, vzít předsedu britské vlády do Kábulu, jeho afghánská tisková konference se konala v pondělí o půlnoci v ledovém hangáru na letišti v Bagrámu."

Surrealistická záležitost

"Byla to opravdu skoro surrealistická záležitost," tak komentovala průběh návštěvy reportérka BBC Isabel Mathesonová. Premiér přiletěl pod rouškou temnoty, bezpečnostní opatření byla opravdu masivní, ale Tony Blair přijel, aby obyvatelům Afghánistánu předestřel obezřetně optimistickou představu budoucnosti. A pak přišlo to hlavní překvapení.

Když se Blairova návštěva Afghánistánu plánovala, nikdo nečekal tragickou událost v rodině ministra financí Gordona Browna. Jak jsme referovali minule, Gordon Brown se stal těsně před novým rokem otcem, ale jeho nedonošená několikadenní dcerka Jennifer v pondělí zemřela.

A tak, když Tony Blair v Bagrámu poprvé oficiálně promluvil, jeho slova se netýkala ani válečného konfliktu ani osvobození Afghánistánu. Z jeho hlasu jsme slyšeli ozvěnu proslulého projevu, který následoval po smrti Diany, princezny z Walesu:

	Já sice vím, že pan premiér byl velmi dlouho pryč, ale zatímco byl pryč, jeho dopravní politika se změnila ve frašku
	Iain Duncan Smith

"Pane Karzáii, jistě mi odpustíte, když na začátku, dřív, než řeknu něco o Afghánistánu. Vím, že stejně jako já, také někteří z vás slyšeli tu zprávu z Británie. Chtěl jsem k tomu jenom říct pár slov: je mi zoufale líto Gordona a jeho ženy Sáry. Vím, jak se Gordon těšil na to, že bude tatínkem, vím jak byli oba pyšní na Jennifer Jane, a vím, jak báječnými rodiči by pro ni byli."

"Tato slova šla britskému premiérovi bezpochyby od srdce, ale zněla trochu divně na obřadném setkání, které mělo oslavit konec strašlivé války, jíž padlo za oběť tolik Afghánců, včetně dětí," komentuje projev Daily Telegraph.

Neřešené domácí problémy

O jedné věci není pochyb - Blairův projev sice zazněl v Bagrámu, ale byl určen výhradně uším britských voličů. Jakoby Tony Blair tušil, jaká bouře ho po návratu do Británie čeká:

"Já sice vím, že pan premiér byl velmi dlouho pryč, ale zatímco byl pryč... Zatímco byl pryč, jeho dopravní politika se změnila ve frašku," pravil vůdce loajální konzervativní opozice Jejího Veličenstva Iain Duncan Smith, který teď poprvé od nástupu do čela strany toryů dostal příležitost skutečně oponovat.

Protože zatímco Tony Blair hrál úlohu světového mírotvůrce, v Británii stávkovaly železničářské odbory a v té zimě nejezdily vlaky. Ale to nebylo všecko, co měl Duncan Smith na Blaira nachystáno:

"A teď, když je pan premiér zpátky doma, neměl by doma taky zůstat a vzít vnitřní politiku zase do rukou?"

Britský premiér je totiž od 11. září ustavičně na cestách - zlí jazykové tvrdí, že svými cestami do ciziny využívá příležitosti, aby odvrátil pozornost od domácích problémů vládnoucí labour, což jednoduše shrnul konzervativní poslanec Graham Brady, který si neodpustil rýpnutí:

"Během své nynější krátkodobé návštěvy ve Spojeném království, mohl by pan premiér obrátit svou pozornost také k otázkám..."

"Přestřelka" na železnici

Neutěšený stav britských drah je noční můrou labouristů

Opoziční strany jsou totiž přesvědčeny, že našly Blairovu slabinu - stav britských železnic po intervenci ministra dopravy Stephena Byerse.

"Na společnost Railtrack, která měla na starosti železniční infrastrukturu, tedy koleje a nádraží a podobně, byla uvalena nucená správa, vlaky mají zpoždění nebo vůbec nejezdí, železniční odbory stávkují, a cestující veřejnosti dochází trpělivost. Myslím, že tu máme železnice jako někde v zemích třetího světa. Čím dřív se pan Blair vrátí zpátky do Británie a udělá v téhle zemi pořádek, tím líp - nemusí si jezdit po světě a hrát si na presidenta Blaira."

Tenhle názor nezastávají jenom pasažéři britských vlaků a opozice, včetně té liberálně demokratické. Peter Kilfoyle byl ministrem v Blairově kabinetu, ale rezignoval na protest proti tomu, že jeho strana nedělá dost pro své tradiční stoupence. Teď zastává názor, že by Tony Blair měl vytvořit aspoň nějakou rovnováhu mezi domácí a mezinárodní politikou:

"Obávám se, že zahraniční politika ho teď zaměstnává mnohem víc. Chápu, proč to dělá, ale tohle není záležitost, která mu vynese hlasy voličů - hlasy politik získává řešením domácích problémů, a ne tím, že se předsedové vlád okázale předvádějí světu."

Neoblíbený ministr dopravy

Ministr dopravy Stephen Byers, kterého tolik zkompromitoval zářijový e-mail jeho poradkyně, navrhující pohřbívání nepříjemných zpráv ve stínu tragédie v New Yorku a Washingtonu, zatím tvrdošíjně odolává všem výzvám k rezignaci. Dám železnice do pořádku sám, tvrdí:

	Obávám se, že zahraniční politika ho teď zaměstnává mnohem víc. Hlasy voličů ale politik získává řešením domácích problémů, a ne tím, že se předsedové vlád okázale předvádějí světu.
	Peter Kilfoyle

"Rád bych řekl, a spousta lidí se mnou bude souhlasit, že nemáme železniční systém, který by odpovídal 21. století a odrážel skutečnost, že jsme čtvrtá největší ekonomika na světě. A právě proto se situace musí změnit. Jsem připraven udělat některá obtížná rozhodnutí, jako jsem to udělal například v případě společnosti Railtrack. Uvědomuji si totiž, že flikovat a záplatovat věci na okraji není způsob, jak řešit problémy, před nimiž teď v případě železnic stojíme."

Mezitím ovšem jeho kolega z ministerstva zahraničí, ministerský náměstek pro otázky Evropy Peter Haine, v rámci vlastní kampaně za hodnoty staré Labour v článku pro časopis Spectator prohlásil, že Blairova strana začala do železnic investovat příliš pozdě a příliš málo, že se stav železnic od roku 1997 ještě dále zhoršil, a že dnes Británie má vůbec nejhorší systém v celé Evropě. Byers to nepřešel mlčením.

"Myslím, že nic nedokazuje, že by se jednalo o nejhorší železnici v Evropě, ale jedno vím - nejedná se o přijatelný standard. Ale dělám všechno pro to, aby se sjednala náprava, a jsem si naprosto jist, že se stav britských železnic zlepší do příštích voleb."

Volby po internetu

Mluvit o těch příštích volbách by vám mohlo připadat trochu předčasné, ale labouristům zřejmě dělají starosti už teď, i když ty poslední se konaly před půl rokem, a tak máme v Británii se vší pravděpodobností ještě tři a půl roku volební klid, ale právě ty poslední volby zneklidňují labouristy - žalostná účast a nezájem voličů mohly v červnu snadno způsobit volební katastrofu.

A tak poslanec vládnoucí labour Derek Wyatt přišel na skvělý nápad - umožnit voličům hlasování z domova - po internetu.

"Většina měst a velkoměst má dnes připojení na internet v knihovnách, školách a počítačových centrech a veřejnost se může snadno připojit do sítě. Myslím, že je to také otázka životní kultury - mladším lidem podle mě sedne lépe nová technologie, lidem nad padesát už méně. Takže by se podle mě jednalo o možné řešení, které by přilákalo mladší voliče - i když pro ty starší to není."

Ale celá záležitost má své problémy. Osobní data by totiž v případě internetových voleb musela procházet kybernetickým prostorem, a to znamená, že by mohla být snadno podchycena a zneužita. Vedle toho by se někdo mohl pokusit nový systém zneužít a volit víc než jednou.

Krádeže mobilních telefonů

Na podobné problémy nás tento týden upozornila policie: jen velmi obtížně lze bojovat se zneužíváním dnes už tak běžného přístroje, jako je mobilní telefon.

"Stál jsem ve frontě na jízdenku v podzemní dráze, a najednou se lidi začali jakoby strkat. A brzy potom jsem si uvědomil, že mi někdo ukradl můj mobil. Úplně mě to odrovnalo. Protože jsem v něm měl většinu telefonních čísel a dalších informací."

Během minulého roku bylo v Británii odcizeno třista třicet tisíc mobilních telefonů - a to se jedná jenom o případy, které byly hlášeny. Odhaduje se, že skutečný počet ukradených mobilů je podstatně vyšší. Mladík, kterého jsme právě slyšeli, měl štěstí. Nedávno byla při krádeži střelena do hlavy devatenáctiletá dívka.

V Británii se mobilní telefony kradou tempem jednoho za tři minuty. Polovině obětí je méně než osmnáct let, většinou se jedná o mladé bělochy, a především o muže - v tom je případ devatenáctileté dívky netypický.

Mobilní telefony má zhruba 45 procent obyvatel - celkem asi 25 milionů lidí. Ostatní typy zločinu jsou možná na ústupu - ale krádeže mobilních telefonů se v Británii množí, a zatím neexistuje spolehlivý způsob, jak jim zabránit, protože metody pro identifikaci přístrojů selhávají: na internetu jsou volně ke stažení programy, které je snadno přemohou.

Nové sektářské násilí v Belfastu

Nové kolo "bitvy" mezi protestanty a katolíky v belfastské ulici Ardoyne Road

"Bojím se o život svých dětí i o svůj vlastní život, a tak se seberu a odejdu odsud nadobro. Stejně jsem tu skoro nebyla, bydlela jsem u přátel, protože na nás tady pořád dotírali. Dokonce ani na Vánoce jsem nebyla doma."

Katolička Isobel McGannová, které v Severním Irsku vyhrožují protestanti smrtí, toho má dost - chystá se odstěhovat i se svou dcerou. Skoro polovinu uplynulého týdne trvaly nepokoje v Belfastu - to se do prostoru kolem katolické dívčí školy Svatého kříže vrátily maskovaní i méně maskovaní protagonisté sektářského konfliktu, vyzbrojeni svou tradiční municí - zápalnými benzínovými lahvemi, kamením, cihlami a nenávistí.

Byla to palčivá a prudká připomínka, že zářijový zápas o přístup ke katolické škole v Ardoyne Road - bezpečný průchod katolickou komunitou představoval velkou zacházku, ale zkratka vedla převážně protestantským územím - tedy že tento zářijový násilný boj se sice podařilo zneškodnit, ale napětí, které vyvolal, přetrvává v nezměněné intenzitě.

Kdo z koho

"Bezprostřední příčinou konfliktu byla hádka a rvačka mezi dvěma ženami na Ardoyne Road - proti sobě šla protestantka a katolička, když se setkaly, ani jedna nechtěla té druhé uhnout, a začaly si nadávat," vysvětluje Alan McQuillan, který pracuje v Severoirské policejní službě.

	Bezprostřední příčinou konfliktu byla hádka a rvačka mezi dvěma ženami na Ardoyne Road - proti sobě šla protestantka a katolička, když se setkaly, ani jedna nechtěla té druhé uhnout, a začaly si nadávat
	Alan McQuillan

Spor se brzy rozrostl, protestantské a katolické gangy se do sebe pustily, a když se policie pokusila zasáhnout, obrátily se také proti ní. Stovky zápalných lahví proletěly vzduchem, útočníci se pokusili převrhnout obrněné policejní vozy, policie proti nim nasadila pryžové projektily. Isobel Johnstonová je protestantka a proti násilí protestuje po svém: nepouští děti do školy.

"Nevím, jestli se moje děti vrátí odpoledne domů nebo jestli zazvoní telefon, a řeknou mi, že museli kvůli nějakému útoku na Ardoyne do nemocnice. Nechci, aby můj syn musel něco takového zažít, protože ho vychovávám v tomhle domě jako křesťana, a nechci aby se zapletl do toho, co se děje venku."

Situace v Severním Irsku se od září do značné míry stabilizovala - a je otázka, zda se v nejbližší budoucnosti nepokoje, které aspoň prozatím skončily v pátek odpoledne návratem dívek do katolické školy, nevrátí, a zda nepovedou k další vlně sektářského násilí a většina lidí žije v nejistotě.

Střípky minulého týdne

A ještě telegraficky, co dalšího se minulý týden v Británii stalo - princ William si pěkně a od srdce a velmi sprostě zanadával, když se ho pokoušel fotografovat reportér, bývalého komorníka princezny Diany obvinili ze sprosté krádeže, v průlivu La Manche se srazily dva trajekty, jeden starobinec vyhazuje tři staré dámy pro neslušné chování, jeden vikář pokusil vybírat v kostele nedělní příspěvky v eurech a jak nedostal ani jedno.

Soutěžní otázka

Zvon na jedné z věží budovy britského parlamentu je totiž vůbec nejtěžší ve Velké Británii, měří v průměru dvě celé, sedm desetin metru a váží celých třináct tun. Ukovali ho kováři ve zvonářské dílně v londýnské čtvrti Whitechapel a společně s hodinami a zvonícím mechanismem byl spuštěn do provozu v červenci roku 1859.

Za dva měsíce však zvon praskl a hrozilo, že se zřítí z věže na ulici. Neštěstí se podařilo odvrátit tím, že řemeslníci snížili hmotnost kladívka, které zvon rozeznívá. Od počátku se obru na parlamentní věži neřeklo jinak než Big Ben a naše dnes zní:

Po kom nebo po čem byl pojmenovám slavný londýnský zvon, který odbíjí časomíru na londýnském Parlamentním níměstí?

Své odpovědi zasílejte jako obvykle na adresu:

Odpovědi nám pošlete na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme připravenou odměnu.

Bezpracný zisk dnešních alchymistů

Před soudem ve čtvrti Southwark v jižním Londýně - od nepaměti proslulé svými nevěstinci, hernami, divadly a jinými pelešemi neřesti - tedy před soudem v Southwarku tento týden stanul sedmadvacetiletý muž s nepravděpodobným jménem Rigobert Youmbi.

Spolu se svým nezvěstným, neznámým a tedy trestně nestíhaným společníkem, který se skrýval za jménem Antonio, provedl kousek, hodný alžbětínských renesančních alchymistů: přesvědčili jistého Gerarda Conteho a jeho manželku, že jsou schopni pomocí zázračné tinktury rozmnožovat bankovky.

Rigobert, takto krycím jménem Alberto, a anonymní Antonio se obrátili na osmačtyřicetiletého Gerarda Conteho, majitele zábavního klubu a hospody v Liverpoolu, a na jeho ženu Barbaru s podivuhodným návrhem.

"Měli byste zájem přijít úplně bezpracně k penězům?" ptali se. Není v tom žádný trik, je to pravá a nefalšovaná magie - a my to děláme proto, že na tom taky něco vyděláme. A hned jim to názorně předvedli: v pokoji v jednom liverpoolském hotelu vytáhli z diplomatky dvě lahvičky, potřeli padesátilibrovou bankovku vatou, namočenou v zázračné tinktuře, vložili ji mezi dva listy speciálního papíru z Kamerúnu, zatížili, po nějaké době potřeli vše vodičkou z druhé lahvičky, a ejhle - z jedné bankovky byly obratem ruky tři, a z padesáti liber sto padesát.

"Byl to mystický proces," tvrdí u soudu pan Conteh. A vypadalo to docela pravděpodobně - dohoda zněla tak, že si kouzelníci nechají třetinu, takže můj vklad se zdvojnásobí, a oni na tom taky vydělají. A tak pan Conteh po zdařilém experimentu investoval, a neinvestoval málo: celoživotní úspory, třicet tisíc liber, zmizelo mezi listy papíru, potřeno rozmnožovacím elixírem.

Můžete si domyslet, co následovalo: oba magistři tajných věd řekli, že nemají čas čekat, až celý proces transmutace bankovek proběhne, dali manželům Contehovým číslo svého mobilního telefonu, aby mohli zůstat i nadále ve styku - a rozplynuli se ve večerní liverpoolské mlze, známé z detektivních románů.

S nimi beze stopy zmizel kufřík se zázračnými přípravky, a pochopitelně také oněch třicet tisíc liber, místo nichž Gerard a Barbara našli jenom balíčky obyčejného papíru. Jestli Rigobert Youmbi bude mít díky těm třiceti tisícům štěstí a jestli ho budou hřát u srdce, o tom rozhodne soud.