Daniel Kaiser
Včera uběhlo třináct let od chvíle, kdy se viditelně začala sypat diktatura Komunistické strany Československa.
 |  |  |  |  | | | Změny nastartované před třinácti lety skončí, až se na Národní třídě začne platit v eurech. | |  |  | |  | Rozpad systému byl překvapivě rychlý, dokonce i elita českého disentu, která měl plánování přechodu k demokracii takříkajíc v popisu práce, byla tempem změn docela zaskočena.
Vysokoškoláci zformulovali svoje požadavky tak ostře, že kdyby měly procházet připomínkovým řízením v centru opozice, byly by asi odmítnuty jako nerealistické.
To samozřejmě neznamená, že by se bez studentů nic nestalo nebo že by se cesta k novým pořádkům výrazně protáhla. Eroze sovětského impéria všude kolem brala československým komunistickým předákům sebevědomí.
Změny by přišly tak jako tak, možná s několikaměsíčním zpožděním, Jenže kromě vedení státu nikdo neznal stupeň rozkladu a tak studenští předáci k vyhlášení stávky potřebovali jistou porci odvahy. V tu chvíli začal návrat na Západ.
Republika ovšem byla daleko vybrakovanější, než si většina jejích obyvatel uměla nebo byla ochotna představit. Zoufale chyběl kapitál.
Kdo ví, jak by lidé reagovali, kdyby tušili, že jejich republika bude do Evropy vpuštěna až za patnáct roků, že tam vejde jako chudý příbuzný a že už nebude celá.
Zpětně je dobře patrné, jak plynule rostla chuť Slovenska postavit se na vlastní nohy. Československo se nedalo udržet ani při nejlepší vůli.
Ale chuť pohlédnout pravdě do očí byla malá - když Ludvík Vaculík v roce 1991 v Literárních novinách otiskl chladnou a, jak se do roka ukázalo, přesnou diagnozu česko-slovenského vztahu, vypadal jak exot nebo v lepším případě provokatér.
Českou společnost a její politickou reprezentaci stálo hodně sil nejdřív si uvědomit stav věcí a pak republiku rozdělit. Nejen proto začaly reformy nabírat zpoždění.
Liberální americký model se nikdo ani nepokusil zavést. Ministr Karel Dyba kdysi předpovídal, že se Česká republika stane ekonomickým tygrem Evropy, jenže republika do Evropské unie vejde s šedesáti procenty průměrného evropského HDP a s roustoucí koulí státního dluhu na noze.
Má vládu, od které se nedají čekat bolestivé reformy, ani výrazné omezení státních výdajů, ani důkladná změna penzijního systému.
Složení společnosti drastičtějším změnám vyloženě nepřeje, rostou totiž řady těch, od nichž bude změna statu quo vyžadovat oběti: přibývá důchodců, nezaměstnaných, příjemců různých státních dávek je podle oficiálních statistik dvakrát tolik, než kolik má nárok.
Pravicová opozice zatím neví, čí je, a tak se jedinou významnější silou, od které se dá čekat tlak na reformu hodnou toho slova, stává Evropská komise a její maastrichtská kritéria.
Svým způsobem tedy změny nastartované před třinácti lety skončí, až se na Národní třídě začne platit v eurech. |