| čtvrtek 21. listopadu 2002, 10:00 SEČ | | Špidla na půl cesty | 
| Daniel Kaiser
Vladimíru Špidlovi předchází pověst zatvrzelého dogmatika, tak špatné to s ním ale asi nebude. Na jaře 1999 se - tehdy ještě jako ministr práce - spolu s dalšími vládními kolegy vzpouzel dát souhlas, který NATO potřebovalo k bombardování Miloševičovy Jugosláve. Dnes tentýž Špidla uznává, že akce proti Miloševičovi přece jen smysl měla.
 |  |  |  |  | | | Do dokonalosti chybí Špidlovi jediné: přestat kopírovat Berlín a Paříž v jejich irácké politice. | |  |  | |  | Podobným poznávacím procesem ohledně NATO prošla anebo byla nucena projít řada dalších vlivných sociálních demokratů, včetně šéfa sněmovny Lubomíra Zaorálka - ten svého času označoval NATO za studenoválečnický spolek -, nebo Jana Kavana, který ještě v osmdesátých letech v britském exilu demonstroval za jednostranné jaderné odzbrojení Západu.
ČSSD má dnes k Severoatlantické alianci vztah, jaký si patrně osvojí občanští demokraté v Evropské unii: směřování do Aliance a podmínky vstupu zdědila, ale naučila se s tím žít. Poslední měsíce přinesly dokonce i náznak dalšího vývoje.
Ministr obrany Jaroslav Tvrdík jako první z členů vlády projevil pochopení pro americkou kampaň proti Iráku, nabídl Američanům českou účast v jejich protiraketovém deštníku a nebyly by mu snad proti mysli ani americké vojenské základny na českém území.
Z vládního tábora se ale hned ozvali pochybovači: Nepřehání to Tvrdík, nestačí pozice premiéra Špidly, který by si zjevně vystačil s rozšířením NATO a který NATO podle všeho chápe jako evropský nástroj na výchovu Američanů?
Pokud platí předpoklad, že silné NATO je v českém národním zájmu a že NATO je silné jen do té míry, v jaké na něm záleží Spojeným státům, má ovšem pravdu spíš Tvrdík a Špidla hájí český národní zájem jen napůl.
Názor na nejpalčivější problém mezinárodní politiky, americko-irácký konflikt, modeluje český premiér podle většinového názoru v Evropské unii. Ten zní: dát ještě Saddámovi Husajnovi šanci, spoutat americké militaristy do přediva Rady bezpečnosti OSN.
V anglosaském tisku už se vážně probírá varianta, že by obstrukce Ruska a Francie v Radě bezpečnosti znemožnily Američanům zahájit tažení na Irák do půlky února a tím pádem možná definitivně.
Není těžké představit si, jaká nechuť k Evropě by se pak zvedla ve Spojených státech a co by to znamenalo pro Alianci, kdyby se její většina přikláněla k francouzské pozici.
Amerika by se mohla stáhnout z Evropy a NATO by se rozplynulo jako pára nad hrncem. Zatím je to jenom katastrofická varianta, diplomaty z České republiky a dalších menších zemí kolem Francie a Německa by ale měla znepokojovat už ta představa.
Jak se třeba Paříž dokáže chovat vůči menším partnerům, bylo vidět před třemi roky, kdy pro domácí potřeby francouzského prezidenta Chiraca a navzdory námitkám některých menších států byly uvaleny nesmyslné diplomatické sankce na Rakousko.
V září během předvolební kampaně bylo vidět, že kouzlo svéhlavosti právě začalo objevovat i Německo. Silná protiváha zpoza oceánu prostě v Evropě nemůže škodit.
Premiér Špidla v druhé vlně rozšíření NATO správně postřehl český národní zájem. Do dokonalosti mu chybí jediné: přestat kopírovat Berlín a Paříž v jejich irácké politice.
Čím víc atlantistů Američané v Severoatlantické alianci uvidí, tím spíš zůstanou v Evropě. |
|  |  |  |  |  | | Akciové trhy: 00:50 GMT | | FTSE | 6406.80 | -11.00 | | Dow Jones | 12525.7 | -48.11 | | Nasdaq | 2467.70 | -9.91 | | FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min |
|