Pátek 23. listopadu 2001

předcházející

Nadstandardní vztahy pod tlakem

Ondřej Štindl

Česká vláda často zdůrazňuje, jak moc jsou pro ni důležité bezproblémové vztahy se Slovenskem. Není proč jí nevěřit. Ve vládní sociální demokracii je jistá "postčeskoslovenská" nostalgie určitě víc zdomácnělá než mezi pravicovou opozicí. Navíc z historie první republiky se dá vyvodit poučení, podle nějž země potřebuje alespoň jednoho souseda, na kterého se může víceméně spolehnout.

V situaci, kdy jsou především česko-rakouské a do menší míry i česko-německé vztahy zatíženy různými spornými momenty, hraje Slovensko roli "ideálního" českého souseda - zvlášť poté, co v Bratislavě nastoupila vláda jaksi čitelnější než kabinet Vladimíra Mečiara. O to překvapivěji může působit gesto slovenského ministra vnitra Ivana Šimka, který rázně odmítl jakékoliv vyjednávání o změnách smluv, které upravují způsob přechodu společné hranice a bezvízový styk mezi oběma zeměmi.

Evropská unie Česko kritizuje kvůli nedostatečnému zajištění česko-slovenské hranice, která se tak stává velice propustnou pro ilegální přistěhovalce. Ti většinou pokračují z Česka dál na západ. Praha také chce zavést dlouhodobá víza pro Slováky, kteří na českém území chtějí být déle než tři měsíce. Požadované změny by v česko-slovenských vztazích nastolily běžný evropský standard.

Jenomže právě často skloňovaná nadstandardnost režimu na československé hranici a při cestování ze země do země měla Čechům a Slovákům trochu osladit hořkost, kterou nutně vyvolal rozpad někdejší federace. Kromě praktických dopadů by tedy mělo požadované zpřísnění i význam psychologický, jenž by byl na asi Slovensku silnější - už jen proto, že na utužení režimu tlačí především česká strana. Navíc zavedení dlouhodobých víz by, možná že ne moc ale přeci jen, zkomplikovalo život desetitisícům Slováků, kteří do Česka jezdí za prací. A Bratislavu čekají volby.

Reakce českého ministra vnitra Stanislava Grosse na novou situaci byla trochu konsternovaná, jeho úřad ostatně dával najevo, že má na prosazení požadavků vůči Slovensku eminentní zájem. Kabinet Miloše Zemana by ale na novou situaci neměl reagovat nějakou přehnanou činorodostí.

Zavedení dlouhodobých víz a zlepšení ostrahy hranice skutečně patří mezi požadavky Unie. Ten první je ale vznášen s mnohem menším důrazem než ten druhý. A nějaká změna v režimu na hranici by možná byla skutečně dosažitelná i bez zásahu do smluv, jemuž se Bratislava tak brání. Navíc existuje reálná možnost, že Česko i Slovensko do EU vstoupí společně, což by značnou část současného sporu učinilo bezpředmětnou.

Jistě, začlenění do Unie je jednoznačná priorita české zahraniční politiky. Není to ale priorita jediná, stejně jako loajalita k Bruselu není to jediné pouto, které by Praha měla respektovat a ctít.