Čtvrtek 29. listopadu 2001

předcházející

ČEZ, vláda a privatizace

Adam Drda

Chystaná privatizace české elektroenergetiky - respektive Českých energetických závodů - bude největší v české historii. Vláda se domnívá, že by mohla dostat 250 až 300 miliard korun, její nejskeptičtější oponentni nejdou ve svých odhadech pod sto miliard. Včera se objevily informace, že vláda zmírnila podmínky pro uchazeče o ČEZ - a je dost možné, že tím opět stoupne počet politiků, novinářů i ekonomů, kteří průběh privatizace ostře kritizují.

Sociálně demokratická vláda, podporovaná Občanskou demokratickou stranou, chce privatizovat společnost ČEZ velmi rychle - rozhodnout by v této věci chtěla už 14. prosince. Čtyřkoalice se postavila proti - a pozastavení privatizace dokonce vyhlásila za svůj politický cíl, jehož se naposledy pokusila dosáhnout, když Ivan Pilip propašoval do novely obchodního zákoníku paragraf o povinnosti vyplácet při privatizaci menšinové akcionáře. Věc, jak známo, skončila u Ústavního soudu.

Je to dost netradiční nebo aspoň netradičně vyhlížející situace: Liberálové, za které se prohlašují členové Unie svobody, se přece nejvíc báli, že vláda bude privatizovat málo a neochotně: Proč se jí v tom tedy dnes snaží zabránit?

První výtka je, že vláda určila šibeniční termín, který většinu uchazečů znevýhodňuje - výhodný je pouze pro gigantické firmy, jako je favorit tendru, společnost Electricité de France (EdF). Druhá výhrada je zřejmě ještě podstatnější: ČSSD se rozhodla privatizovat elektroenergetiku v tzv. "balíku", tedy regionální distribuční sítě, jaderné elektrárny a zbytek ČEZu jako celek. To ovšem opět nahrává francouzské EdF, protože některé investory zajímají jen některé oblasti a postup navíc sráží cenu. Proti tomuto návrhu protestuje i Antimonopolní úřad, neboť podle něj komplikuje vstup konkurence na trh.

A do třetice je tu problém podmínek, které se k privatizaci pojí: Nový vlastník ČEZu nebude smět plných osm let - podle včerejších informací - svůj majetek prodat, dále bude muset patnáct let odebírat skoro osmadvacet miliónů tun českého uhlí ročně.

Výhrady tím ještě pořád nekončí. Francouzská EdF je státní monopolní firma, takže kritici říkají, že pokud zvítězí, nepůjde vlastně o privatizaci v pravém slova smyslu. Navíc se v tisku soustavně objevují podezření, že ministr průmyslu Miroslav Grégr EdF zvýhodňuje i jinak, než vyhlášenými podmínkami: V říjnu, tedy v době, kdy se upřesňovaly podmínky privatizace, jednal - údajně spolu s některými poslanci ODS - s šéfy EdF v Paříži. Grégr jednání potvrdil a hájil se tím, že se setkal i se zástupci spousty jiných společností, které vyjmenoval v rozhovoru pro včerejší Právo - háček je v tom, že mezi těmi firmami není ani jeden ze tří zbylých uchazečů o ČEZ. A jelikož vládní postup hájí i ODS, upozorňují tuzemští komentátoři, že předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus se už dlouho přátelí s poradcem EdF Vladimírem Motlíkem.

Proč ČSSD na privatizaci elektroenergetiky tak spěchá, když její vláda už stejně nebude mít čas použít získané peníze, nelze jednoznačně říct, nechceme-li se pouštět do spekulací o osobních výhodách, které by některým opozičně-smluvním politikům mohla EdF později poskytnout. Proč se vláda rozhodla privatizovat ČEZ ve zmíněném balíku je vcelku zjevné: Kdyby se distribuční sítě prodaly zvlášť, mohli by noví majitelé přivádět elektřinu z přebytků na evropských trzích, což by pravděpodobně znamenalo odstavení českých uhelných elektráren, zavření dolů a tudíž ztrátu mnoha pracovních míst.

Z toho má ovšem vláda hrůzu: Ministr Grégr varuje, že propouštění desetisíců lidí by znamenalo sociální katastrofu a dodává: "Jsem český ministr, musím myslet na české lidi". Je to ovšem myšlení poněkud krátkozraké - další ekologická devastace, plynoucí z těžby uhlí, se českých lidí samozřejmě dotkne a podobně se jich budou velmi týkat diktované ceny z nově vzniklého elektrárenského monopolu. Privatizace sama o sobě - pokud nevytváří konkurenční prostředí - nepřináší spotřebitelům prakticky nic a nový monopolní vlastník může státu naopak způsobit nemalé potíže.