Středa 5. prosince 2001

předcházející

Pochybení v případu uzbeckého "teroristy"

Adam Drda

Už týden zadržují české úřady uzbeckého opozičního politika Muhammada Solicha, který přijel do Prahy na pozvání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Minulou středu byl Solich zatčen na ruzyňském letišti, protože jeho jméno se vyskytuje v seznamech zločinců, hledaných Interpolem. Solich byl v Uzbekistánu v nepřítomnosti odsouzen k mnohaletému vězení za terorismus. Podle řady humanitárních organizací i novinářů však šlo o rozsudek bez důkazů, což potvrzuje i fakt, že tento muž má politický azyl v Norsku.

Pražské zatčení Muhammada Solicha vyvolalo obrovský mezinárodní zájem. Nesouhlas vyslovily například různé organizace pro ochranu lidských práv, zástupci PEN-klubů, znepokojení dal najevo jeden z výborů amerického Kongresu a v pondělí poprosil norský ministr zahraničí Jan Petersen svého českého kolegu Jana Kavana, aby byl uzbecký opozičník vrácen do Norska. Mezitím Solich v České republice podal žádost o udělení azylu.

Pouze pro posluchačovu základní informaci: Muhammad Solich je muslim, literát a politik uzbecké strany ERK, což česky znamená Svoboda. V roce 1991 byl protikandidátem uzbeckého prezidenta Islama Karimova, který proslul svými nedemokratickými praktikami. Karimov tehdy nepříliš průhledné volby vyhrál a o dva roky později stranu ERK zakázal. Muhammad Solich musel odejít ze země, nejprve do Turecka a poté do Norska.

Ani jeho odchod ovšem nestačil. V roce 1999 ho ve vykonstruovaném procesu a v nepřítomnosti odsoudili k patnácti letům do vězení za údajný terorismus - tak se dostal na seznam Interpolu. Kdyby se Solich do Uzbekistánu vrátil, znamenalo by to pro něj pravděpodobně nejen cestu do vězení, v němž už sedí jeho tři sourozenci, ale rovnou "trest smrti" - Karimův režim by se ho zřejmě pokusil odstranit.

Samotné Solichovo zatčení je ještě vcelku vysvětlitelné. Policejní úředníci na pražském letišti mají k dispozici materiály Interpolu a jejich povinností je zadržet hledané osoby, ne znát všechny disidenty světa. Přesto by si podle některých odborníků měl už samotný Interpol ověřovat, zda se na jeho seznamech neocitli lidé, pronásledovaní za své politické postoje.

Problém na české straně je nicméně v tom, že nejen letištní úředníci, ale ani později státní zástupkyně a především Městský soud, který 30. listopadu rozhodl o vzetí Solicha do vyšetřovací vazby, nerespektovali, že Solich má oficiální norský cestovní doklad, dokazující statut azylanta a platný pro všechny země kromě Uzbekistánu. Česká republika i Norsko jsou signatáři Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, a článek 33. tohoto materiálu říká, že jedna signatářská země je povinna respektovat rozhodnutí druhé.

Těžko říct, jestli české státní orgány postupovaly protiprávně nebo nikoli, ale jisté je, že Městský soud měl dost času - plné dva dny - aby Solicha vyslechl, aby o jeho případě nejen rozhodl, ale skutečně se jím zabýval. Pak by se mohl dozvědět, že přijel na pozvání RFE a získat od této stanice základní reference a především by mohl zjistit, že Norsko mu nejen dalo azyl, ale navíc už třikrát zamítlo uzbecké žádosti o jeho vydání.

Možné je, že soud Solichovu výpověď vůbec nebral vpotaz. Bylo by to dost tristní, protože by to ukazovalo, že klidně a s byrokraticky chladnou myslí poslal do vazby člověka, jemuž dal minimální šanci k obhajobě. Druhá možnost je, že soud čekal, až budou údaje o Solichovi oficiálně potvrzeny. Pak je ovšem otázka, proč sedí ve vazbě už týden - tuzemské orgány mohly přece dokumenty k jeho případu sehnat v nesrovnatelně kratší době.

V zásadě teď existují tři eventuality dalšího vývoje. Za prvé je tu vrácení Muhammada Solicha do Norska. To by se ale rovnalo zbabělosti, Česká republika jakoby takovým postupem říkala Norům dáváme Vám za pravdu, ale radši s tou Vaší pravdou nechceme mít nic společného.

Za druhé by Solich mohl získat speciální český azyl, o nějž evidentně požádal, aby se pojistil proti vydání do Uzbekistánu - tahle alternativa sice vypadá o něco lépe, ale vpodstatě zpochybňuje mezinárodní praxi.

Nejschůdnější se tedy jeví možnost třetí: totiž propuštění pana Solicha s následnou uctivou omluvou.