Pátek 14. prosince 2001

předcházející

Nenaplněný scénář

Ondřej Štindl

Před třemi lety vyvolávalo sousloví "nový volební zákon" představu obrovské míchačky, s jejíž pomocí strany opoziční smlouvy definitivně zabetonují českou politiku. Den jeho schvalování měl podle mnoha pozorovatelů znít vítězným rykem představitelů smluvně opozičního dvojbloku a zoufalým úpěním všech ostatních. To mělo navíc pomalu přecházet ve zvuk labutí písně.

Od včerejška Česko nový volební zákon skutečně má, proces jeho přijímání ovšem ta dávná očekávání zdaleka nenaplnil. Sněmovna hlasovala ve shodě téměř dojemné. Sociální a občanské demokraty podpořila i větší část čtyřkoalice - ostatní její poslanci se jen - víceméně formálně - zdrželi.

Nesmluvní opozice se nakonec smířila se zachováním původně navrženého limitu pro vstup předvolební koalice do sněmovny, který s každým dalším členem roste o pět procent hlasů. Koneckonců po sloučení Unie svobody a Demokratické unie by čtyřkoalici mělo stačit patnáct procent hlasů a ne dvacet. Ne že by česká nesmluvní opozice již v minulosti mnohokrát neprokázala svou schopnost překvapit. Pokud by se však do patnáctiprocentního limitu příští rok nevešla, bylo by to selhání i na její poměry mimořádné.

Hlasy se navíc nebudou přepočítávat podle upravené d'Hondtovy metody, jak předpokládal ten úplně původní návrh. Zklamání těch unionistických poslanců, kteří zákon nepodpořili, tedy vskutku nebylo příliš bolestné. S podobným nevelkým a smířeným zklamáním na včerejší hlasování reagovali i druhdy nejvášnivější proponenti přijetí nové normy - občanští demokraté. Revoluční změna, již měl nový volební zákon podle jejich původního záměru přinést, se prostě nekoná.

Komplikovaná historie schválení té asi nejdiskutovanější zákonné předlohy, již tato sněmovna projednávala, je tedy u konce. Byla ta historie alespoň v něčem poučná? Upřímně řečeno, nijak zvlášť. Mohla spíš posloužit k tomu, aby si obecenstvo znovu zopakovalo nějaké poučky již dávno známé.

Třeba tu, podle níž jeden ústavní soud zmůže o hodně víc než do běla rozkacená umělecko-publicistická fronta. Anebo tu daleko důležitějí, podle níž se uskutečnění plánů v době sestavování zcela neprůstřelných může nejrůznějším způsobem zvrtnout. Zvláště pak v prostředí české politiky, v níž cesty záměrů, motivovaných horoucím idealismem i prohnanou účelovostí, mohou nabrat vskutku nečekaných zákrutů. Jistý pozoruhodným řízením však tak či onak většinou skončí v bodě závěrečné plichty.