Pondělí 17. prosince 2001

předcházející

Těžko stíhatelné zločiny totality

Adam Drda

Dnes by měl v Praze začít soud s dlouholetým funkcionářem KSČ a předlistopadovým předsedou federální vlády Lubomírem Štrougalem. Obžaloba mu dává za vinu, že v březnu 1965 - kdy byl ministrem vnitra - zneužil svou pravomoc a de facto zastavil stíhání příslušníků Státní bezpečnosti, kteří zřejmě zavraždili tři muže.

Sedmasedmdesátiletý Štrougal byl po změně režimu vyšetřován již několikrát.Zkoumalo se například, zda se nedopustil trestného činu, když ještě tři dny po havárii Černobylské elektrárny neinformoval veřejnost. V prosinci 1994 jej vyšetřovatelé obvinili, že se podílel na nedovoleném ozbrojování Lidových milicí, stíhání ale bylo nakonec zastaveno.

Skoro to vypadá, že se Češi vyrovnávají se zločiny komunismu tvrdě, vážně a nesmlouvavě. Před pár dny se ocitl u soudu někdejší federální ministr vnitra Jaromír Obzina a několik estébáckých aktérů ponuře proslulé akce Asanace, dnes by se měl před senát postavit dokonce expremiér Lubomír Štrougal. Dva potentáti během tří týdnů a navrch ještě pár "státem zaměstnávaných gangsterů menšího formátu" - to je přece obrovský úspěch. Nebo se to jako velký úspěch jenom jeví?

Věc se dá nahlížet i takto: České justici trvalo celých dvanáct let, než se jí podařilo zmíněné osoby obvinit. Obzvlášť v případě akce Asanace, která se odehrávala na přelomu 70. a 80. let, tedy nijak dávno, je to nepochopitelně dlouhá doba. Ti estébáci se po roce 1989 přece neskrývali, neuprchli do Latinské Ameriky, bylo možné je vyslýchat, najít svědectví, připravit proces nějakých sedm osm let dřív. Proč se to neudělalo, to je otázka, kterou nechávám otevřenou...

Držme se ale dál Lubomíra Štrougala. Jeho hlavní vina je, že jako čelný funkcionář budoval a až do konce udržoval zločinný režim - v aparátu KSČ pracoval od roku 1948, třicet let zasedal v zákonodárných sborech, měl několik funkcí v exekutivě, včetně postu premiéra. Tato velká vina se dnes zmenšila v obvinění, že zneužil své pravomoci a zarazil stíhání několika důstojníků politické policie, kteří brutálně vyslýchali tři muže, a pak je kdesi v polích zastřelili. Každý zřejmě cítí, že to je zástupný problém a že Štrougal - pokud ho soud shledá viným - bude nakonec pykat pouze za nepatrný zlomek své celoživotní ničemnosti.

Velmi dobře je tady vidět problém "právní kontinuity". Česká republika na základě rozhodnutí politického establishmentu z dob listopadového převratu právně navazuje na ČSSR, a má-li být někdo odsouzen za totalitní zločin, musí se mu prokázat, že se ve svém jednání odchýlil od "tehdy platných zákonů".

Toto pravidlo nesmírně komplikuje stíhání politických funkcionářů, jako byl Štrougal, pro které pracovala Státní bezpečnost, kteří pochopitelně podporovali a kryli její sadistické metody a kteří přitom vydali jen naprosté minimum písemných příkazů a udělali minimum "chyb". De facto ze stejného důvodu nešlo odsoudit například vlastizrádce z roku 1968: ti byli ještě horší než Štrougal, zajistili, že se země na dalších dvacet let stala sovětskou kolonií, ale co naplat, jednali v souladu s tehdejší ústavou a právním řádem.

České soudní vyrovnání s minulostí je tedy nedokonalé a ti, kdo by měli být souzeni v první řadě, mají hodně krytá záda. Ovšem s brutálními estébáky to není o moc lepší: Odsouzeno jich bylo jen pár, a to ještě vyvázli se směšnými tresty. A dá se mluvit ještě o milicionářích, kteří honili demonstranty a mlátili máničky po vesnických hospodách, o pohraničnících, střílejících uprchlíky atd. atd. Je toho dost na to, aby to zkalilo dobrý pocit z Lubomíra Štrougala před soudem.