Čtvrtek 27. prosince 2001

předcházející

Vánoční tajemství

Ondřej Štindl

Letošní Vánoce žádnou světodějnou zprávu nepřinesly - naštěstí. Nejvýznamnějším zpravodajský materiálem tak zůstal vánoční televizní program. I tento rok bylo jeho vydání ohlášeno znělými fanfárami a jeho obsah zkoumán v celostránkových analýzách v kulturní rubrice. Autoři většinou došli k překvapivému závěru, že "převládají pohádky". Odpusťme si však posměšky na úkor nešťatníků, kteří každý rok stojí před úkolem nějak originálně a zajímavě popsat skutečnost, že letošní program je víceméně totožný s tím loňským.

Sváteční televizní program si ovšem pozornost téměř vědeckou nepochybně zaslouží. Spíš než kulturní publicisté by se ovšem měli snažit matematici a snad i teologové, respektive religionisté. Na své rozluštění totiž stále ještě čeká velké tajemství základního vzorce vánočního televizního programu. O jaké tajemství jde?

Ingredience vánočního programu televizních stanic jsou, co paměť divákova sahá, téměř totožné. Konstanty programu se však během let v programu všelijak přeskupují. Uveďme hypotetický příklad: pohádka XY je jeden rok uvedena na Štědrý den dopoledne Českou televizí, v následujícím roce ji vysílá Nova na Boží hod odpoledne, napřesrok se pak přesune do večerního času na Štěpána.

Mohlo by se zdát, že ten pohyb pohádek mezi svátky a jednotlivými televizními kanály je veskrze nahodilý, daný možnostmi a momentální inspirací programových šéfů českých stanic. Pravda je ovšem komplikovanější. Pečlivé studium vánočního televizního programu za několik posledních let by jistě vedlo k odhalení složitého schématu, jímž se celý proces řídí. Logickým cílem tohoto studia by pak jistě bylo odvození zmíněné základní formule, díky níž by bylo možné předem sestavit program na několik příštích století.

Takové poznání by jistě šlo komerčně využít, daleko podstatnější by ovšem byl jeho přínos na poli zkoumání soudobé české liturgie. Sledování televize v době vánočních svátků má totiž význam především rituální. Odpadá obvyklá divácká motivace, tedy vidět něco, co jsem ještě neviděl a co by třeba mohlo být zajímavé. Téměř všechny složky vánočního televizního programu již byly vysílacími frekvencemi protaženy bezpočtukrát a z hlediska zábavnosti nebo dokonce umělecké hodnoty se nejedná o díla, která by bylo třeba vidět víckrát než jednou.

Právě to je ovšem na televizním programu o Vánocích tak fascinující. Nejedná se totiž o sled pořadů ale rituálních úkonů. Ten sled je ovšem proměnlivý a neznáme-li zákon, který tuto promělivost definuje, neznáme ani podstatu a smysl tohoto rituálu. Přitom se jedná o rituál v soudobé nejen české společnosti snad nejmasovější a provozovaný s tím největším zanícením.

Je to vzrušující, když si uvědomíme, že po všech těch publikovaných sociologických rozborech a analytických úvahách, existuje v samém centru společenského života dosud nevysvětlené tajemství. Jaký lepší vánoční dárek by si zvídavé individuum mohlo přát?