Středa 2. ledna 2002

předcházející

Poslední bitva

Ondřej Štindl

V první den Nového roku dostali příležitost obrátit se k veřejnosti tři nejvyšší představitelé české politiky - prezident Václav Havel v tradičním novoročním projevu, předseda vlády Miloš Zeman a předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus v "Sedmičce" na TV Nova. Všichni tři - především pak Havel a Klaus - vylíčili svá očekávání spojená s počínajícím rokem.

Svým způsobem jsou to očekávání podobná - tak trochu apokalyptická. Ne snad, že by české politické špičky očekávaly brzký konec světa, zmíněná "apokalyptičnost" těch očekávání souvisí spíš s představou velké a rozhodující bitvy, kterou politici ve svých vystoupeních předestřeli. Bitvy mezi dobrem a zlem. Je ovšem celkem pochopitelné, že mezi nimi neexistuje shoda ohledně toho, kdo v tomhle odvěkém sváru stojí na jaké straně.

Václav Klaus v "Sedmičce" líčil temnou armádu těch, kdo se štítí vstoupit do demokratické soutěže, odmítají "standardní postupy" a snížili by se i k záměrné destabilizaci situace v zemi, pokud by nadcházející volby nedopadly podle jejich představ.

Podle prezidenta se v nadcházejícím roce bude rozhodovat o tom, zda "budeme společností občanskou a vskutku otevřenou, anebo se bude náš společenský systém zvolna, nenápadně, ale nezvratně uzavírat tak, až nakonec o tom nejpodstatnějším bude rozhodovat vždycky jen totéž poměrně úzké bratrstvo, v jehož rukách bude soustředěně hlavní moc ekonomická, politická i mediální, a která se nebude bát samého pomezí kriminality".

Přijmeme-li optiku, skrze niž letití rivalové Havel a Klaus vnímají své protivníky, dalo by se říci, že v roce 2002 čeká českou politiku rozhodující bitva mezi všehoschopnými a neschopnými - takový zápas by stálo za to sledovat z první řady. Každopádně by bylo osvěžující a snad i prospěšné, kdyby svářící se strany věnovaly větší úsilí tomu, aby prokázaly vlastní kompetenci a bezúhonnost, než na démonizaci protivníka navíc pomocí výrazů v minulosti již mnohokrát slyšených.

Vícenásobný volební střet, který Českou republiku čeká, je jistě velmi důležitý, pokud ale minulý rok přinesl nějaké poučení, je to to, podle nějž v tomto světě není nic definitivní a nezvratné. Žádná poslední bitva tedy Česko nečeká, alespoň poslední ve smyslu historickém. Pro Václavy Havla a Klause to ovšem poslední bitva skutečně bude.

Dvě osobnosti, jejichž střet zosobňoval potýkání se české společnosti s nově nabytou svobodou a spor o její budoucí směřování, už nebudou mít příležitost k dalšímu střetu. Příběh jejich letitého souboje, v němž se vítězství s periodicitou až pravidelnou přiklánělo tu k jedné, tu k druhé straně, dospěje k jakémusi vyvrcholení. Ne snad z hlediska podstaty věci, z pohledu protagonistů ale určitě.

Českou společnost tedy čeká jedna důležitá peripetie jejího vývoje, Václav Havel a Václav Klaus ale před sebou mají tu poslední rozhodující přestřelku na zaprášené ulici v kulise ztichlého města. V americké filmové terminologii se tomu říká showdown.