Pátek 4. ledna 2002

předcházející

Střízlivý americký pohled

Ondřej Štindl

Uvedení filmu Jana a Zdeňka Svěrákových Tmavomodrý svět se v českém kontextu stalo událostí, která přesáhla rámec zábavního průmyslu. Nešlo přitom jen o to, že Tmavomodrý svět je bezkonkurenčně nejnákladnější český film všech dob. Onu celospolečenskou dimenzi jeho premiéře dodalo téma - osudy českých příslušníků Královského letectva, kteří se po návratu z bojů druhé světové války doma dočkali šikany a mnohdy i mnohaletého a krutého věznění. Nositelů jednoho z mála dědictví moderní doby, k němuž se česká společnost může hrdě hlásit.

Velkoryse pojatý snímek o nich - navíc zaštítěný tvůrci, kteří se těší víceméně všeobecné úctě, se tedy stal celkem logicky, nečím víc než jen filmem. S jen malou mírou nadsázky by se dalo říci, že Tmavomodrý svět pojala část veřejnosti jako konstitutivní prvek moderní české identity. Tomu také odpovídal způsob, jímž se na veřejnosti o filmu referovalo - tón značné části recenzí by se dal popsat jako mlhavě artikulovaná extáze. Na české poměry obrovská návštěvnost potvrdila, že veřejnost se pro jednou s recenzenty shodla.

V těchto dnech se s Tmavomodrým světem seznamují diváci za oceánem - už to, že má film zajištěnou americkou distribuci je přinejmenším z komerčního hlediska úspěch. Pro českého čtenáře je však velmi poučné seznámit se s tím, jak na Svěrákův film reaguje americká kritika. Stručně řečeno - velmi střízlivě. Jednoznačně pozitivní byl text v časopise Variety. Velká většina ostatních k filmu vyjadřuje dost podstatné výhrady, přičemž asi v polovině z nich tyto výhrady v celkovém hodnocení převáží.

Jako příklad pozitivní reakce můžeme uvést Kevina Thomase z Los Angeles Times, který napsal, že snímku by sice prospělo trochu šikovnější uspořádání a nemilosrdnější střih, jeho typicky východoevropská citlivost pro krutou absurditu života jej však staví nad produkci, na kterou člověk v multiplexu narazí.

Jako ukázku odsudku uveďme citaci dosti ironického textu Elvise Mitchella pro vlivné New York Times: "Tmavomodrý svět často sklouzne k různým uslzeným scénkám a v obrazu smutnookého psa, který běží za svým odjíždějícím pánem se Svěrák snížil k prostředku, který by byl přehnaný i v reklamě na meziměstské telefonní hovory. Ve chvíli, kdy se film přesune do Londýna, začnou být věci ještě vlezlejší."

Není rozhodující, který z těch dvou pohledů je bližší pravdě. Podstatné naopak je, že střízlivost a kompetence, s níž film reflektovala kritika v Americe - zemi, jejíž údajnou nekulturnost je v módě zesměšňovat - staví do poněkud zvláštního světla mnohé české blouznění. Jakoby zpětný pohled na tuzemské popremiérové třeštění ukázal zakořeněnou pohlcenost sebou samými, která se někdy může projevit nekritickými ovacemi, jindy třeba tirádami ve stylu "není ve světě většího padoucha než Čecha".

Tenhle nedostatek odstupu pak může vést k rezignaci na kritické myšlení a nahrazování citů teatrálním afektem. Ve vztahu k jednomu filmu to není věc nějak světodějná. Bohužel se ten zlozvyk projevuje i v debatách daleko důležitějších.