Pondělí 14. ledna 2002

předcházející

Hvězdné iluze o hrdinství

Ondřej Štindl

Nedávná minulost a způsob, jakým se česká společnost vyrovnávala s existencí v totalitním režimu, nepředstavuje téma, o němž by se v Česku vedly vzrušené diskuse. S jednou výjimkou - pokud přijde na přetřes chování populárních umělců, kteří se proslavili v letech normalizace, je oheň na střeše. Když se historik architektury Zdeněk Lukeš před necelými dvěma lety dost nelichotivě vyjádřil na adresu Karla Gotta, přispěchaly postiženému umělci na pomoc kolektivy pracujících i ministr kultury.

Za zmínku stojí i furore, jež se strhlo po rozhodnutí České televize odvysílat seriál o majoru Zemanovi. Jako by na minulosti byla důležitá jen ta její část, která má co dělat s televizní obrazovkou. Řádu chaotické a sporadicky vedené české diskuse o minulosti koneckonců odpovídá i to, že autoritativní výrok o normalizačním showbusinessu má vynést soud.

Bude totiž rozhodovat nejen o tom, zda Helena Vondráčková podepsala nebo nepodepsala pověstnou Antichartu - připomeňme, že zpěvačku v seznamu signatářů uvedlo někdejší Rudé právo. Před soudem stojí i rozhodnutí o tom, jestli poměry v zábavním průmyslu normalizačního Československa byl průhledné nebo mafiánské, zda to byl byznys čistý nebo řízený nejrůznějšími klikami, které se opíraly o mocenské konexe.

Soudu není co závidět. Stačí si představit, co všechno by soudce musel prostudovat a koho všeho vyslechnout, než by mohl dojít k alespoň trochu odpovědnému rozhodnutí. Uvidíme.

V tuto chvíli se dá procesu přičinit jen několik obecnějších poznámek. Ta háklivost českých celebrit na kritická vyjádření ohledně jejich minulosti je, upřímně řečeno, dost zvláštní. Bulvární tisk téměř denně přináší - někdy dost intimní - podrobnosti o jejich životosprávě, zdravotním stavu, vzhledu a způsobech, jak jej vylepšují, o detailech jejich partnerských vztahů.

S autory takových textů české hvězdy někdy aktivně spolupracují, jindy podobnou publicitu popisují jako nutnou daň vlastní popularitě nebo dokonce připustí, že jakákoli publicita je lepší než žádná. Z hlediska marketingu je lepší si, dejme tomu, potíže s tasemnicí odbýt na veřejnosti, než tu věc vyřizovat beze svědků.

Před rokem 1989 byla ona cena za popularitu trochu jiná. Spočívala i v ochotě účastnit se nejrůznějších akcí jako byla například Anticharta, ale nejen ona. Umělci prostě byli k dispozici - důkazů jsou plné televizní archívy. Nakonec se ukázalo, že tahle ochota se celebritám vyplatila, plody tehdejšího angažmá, které jim umožnilo zapsat se do povědomí veřejnosti, sklízejí ještě dnes.

Nepochopitelná je ovšem zuřivost s jakou se někteří z nich brání připustit tak evidentní skutečnost - tedy to, že v přeneseném slova smyslu zaplatili. S tím souvisí i další věc - někteří čeští umělci v reakci na kritiku svých dřívějších veřejných postojů tvrdí, že jsou kvůli své minulosti pronásledováni. Hovoří tak lidé, kteří jsou pomalu každý týden v televizi, do novin vyprávějí o čemkoli je napadne. Ono "pronásledování" zřejmě spočívá v tom, že není zakázáno napsat svůj názor na ně, i když se ten názor dotčené hvězdě nelíbí.

Musí to být skvělé, když si člověk může tak lacino pořídit iluzi vlastního osudu jako dramatického příběhu pronásledované oběti. Obklopen jistotami své zabezpečené existence se oddávat představám o vlastní mimořádnosti a snad i hrdinství. Dnes, stejně jako tehdy.