Úterý 22. ledna 2002

předcházející

Kulhající přirovnání

Ondřej Štindl

V kulturních rubrikách novin a v hudebních časopisech se s pravidelnou periodicitou objevují bombastické a bezpředmětné úvahy o tom, že ta či ona kapela jsou "noví Beatles". Zdá se, že v kontextu středoevropské politiky je ekvivalentem liverpoolské čtyřky Jörg Haider, hejtman z Dolních Korutan a vůdčí duch rakouské strany Svobodných. Jakoby každá země měla mít "svého Haidera" - jen ho odhalit.

Nálepka českého Haidera, zdá se, připadla - alespoň v některých kruzích - Václavu Klausovi. O samotném Haiderovi se přitom ve vzrušené atmosféře po vstupu Svobodných do vlády psalo jako o novodobém ekvivalentu Adolfa Hitlera. Je-li tedy Haider obdobou Hitlera a Klaus obdobou Haidera tak... Raději nedomýšlejme a rovnou uzavřeme, že ono hledání atraktivních analogií za každou cenu je často projevem intelektuální lenosti nebo vypočítavosti, která nadřazuje politický zisk nebo zvučný titulek kontaktu s realitou.

Lidé z ODS často o Vladimíru Špidlovi mluví jako o Vladimíru Iljiči. Předseda ČSSD se jim zřejmě rozhodl oplatit podobnou populistickou mincí a oprášil analogii Klaus - Haider. Podle Špidly má Klaus s Haiderem společný nacionalismus, který nemá nic společného s vlastenectvím, protože je založen na pohrdání jinými národy.

Takové tvrzení se dá jen těžko doložit. Ne, že by se Klausových vyjádřeních nedalo občas najít pohrdání, nebo že by se v jeho rétorice případně ve stanoviscích dalších činitelů ODS nedala vysledovat určitá míra populismu, zvlášť pokud přijde řeč na obhajobu národních zájmů.

Nedá se ovšem říci, že by pro Klause bylo typické nějaké ponižování jiných národů. Předseda sněmovny se čas od času rád naveze do nějaké skupiny lidí - většinou však je vymezena tak mlhavě, aby se tam vešli všichni, koho tam Klaus momentálně potřebuje zařadit.

Známé jsou jeho výpady proti levicovým intelektuálům, ekologickým fundamentalistům, bruselským byrokratům, elitářům, kosmopolitům, kteří snídají v Londýně a večeří ve Florencii, a dalším. Národnost takto definovaných nepřátel v Klausových vyjádřeních nehraje roli.

Snad nejblíže se naplnění Špidlových slov v poslední době dostal tehdy, když v textu naznačil, že postoje Josefa Zieleniece možná mají co dělat se senátorovým původem. Ne, že by to byla argumentace vkusná nebo věcná, pro označení "český Haider" však nepostačuje. Zároveň je značná ironie v tom, že Špidla svou nechuť nad Klausovým údajným ponižováním jiných národů dal najevo v době, kdy jeho stranický kolega Miloš Zeman v uvozovkách "zalichotil" Rakušanům tak, až se z toho stala mezinárodní zápletka.

Výrok Vladimíra Špidly se asi dá přičíst atmosféře volební kampaně, která přeje siláckým a často nijak nepodloženým slovům, jež soudné publikum bere se značnou rezervou. Předvolební horečka ovšem neznamená, že se slova politiků dostávají mimo sféru kritické reflexe. Už jenom proto, že přirovnávání Špidly k Leninovi, Klause k Haiderovi nebo dokonce Haidera k Hitlerovi snižuje nebezpečí, které stále představuje jak Leninův komunismus, tak Haiderův populismus nebo Hitlerův nacismus.