V pátek oznámené rozhodnutí policie učinilo tečku za sporem, který rezonoval i za hranicemi České republiky. Postup vlády vůči týdeníku Respekt totiž znepokojil i některé mezinárodní organizace. Vyústění celé aféry se ale, jak se zdá, nebude vymykat zavedenému tuzemskému modelu. Policie shledala trestní oznámení vlády i Respektu neopodstatněnými a celá věc tedy může hladce a nerušeně odplynout do ztracena. Ještě dříve než bude aféra zapomenuta z ní lze ovšem vyvodit jistá poučení.
Již dříve byly vyneseny soudy ve věci oprávněnosti kroků vlády. Kroků, z nichž část velmi bombasticky ohlásila a pak neučinila - občanskoprávní žaloby, které měly týdeník zničit, ministři alespoň zatím nepodali. Stejně tak již bylo řečeno mnohé o tom, jakou míru vkusu premiér Zeman projevil, když tažení proti Respektu ohlásil, i o tom, zda taková vyjádření představují útok na svobodu projevu. Odhlédne-li od jistě důležitých otázek politické a novinářské morálky a vztahu záměru kabinetu řešit své problémy s kritickým tiskem prostřednictví policie k ústavním principům, zbudou nám k posuzování ještě praktické aspekty celé věci.
Názor kabinetu a především jeho předsedy na profesionální kompetenci, inteligenci a morálku českých novinářů jsou známé. Je proto docela paradoxní, že Zemanova slova i jeho činy velice snižují možnost, že by v Česku začala seriózní debata o úrovní místních médií.
Zeman staví barikádu a staví ji tak, aby na té své straně byl pokud možno sám. I kdyby se někdo třeba domníval, že slova v komentáři šéfredaktora Respektu Petra Holuba, kvůli nimž celá aféra vznikla, nebyla volena dvakrát sťastně, v situaci, kdy vláda volá na pomoc policii a veřejně deklaruje záměr týdeník zničit, si svůj názor nechá pro sebe. Otázka přiměřenosti onoho komentáře se v tuto chvíli totiž ocitá na hodně vedlejší koleji a začiná fungovat stavovská solidarita - nepoužíváme toho pojmu v nijak pejorativním smyslu.
Stručně řečeno, Miloš Zeman svou dryjáčnickou kritikou médií omezuje možnosti kritiky médií vedená nějakým racionálnějším způsobem. Další paradox je, že předseda vlády, který často vychází na veřejnost s neověřeným nebo všelijak zkreslenými fakty a podává je poněkud obhroublým jazykem, se často sám chová podobně jako nepříliš profesionální novinář.
