Znovu Benešovy dekrety

Adam Drda

Těžko by se hledala méně vhodná doba pro diskusi o dekretech prezidenta Beneše, než jsou předvolební měsíce. Čeští politici bez rozdílu stranické příslušnosti totiž v tomto čase projevují zesílenou nechuť k jakékoli zmínce o tom, že by český stát mohl dekrety byť jen náznakem odsoudit.

A tak zaznívají výroky, jaké jsme mohli slyšet už stokrát, naposledy třeba v nedělním diskusním pořadu televize NOVA, kde proti sobě usedli někdejší leader čtyřkoalice Karel Kühnl a ministr obrany Jaroslav Tvrdík.

Jejich postoj byl zhruba následující: Dekrety jsou pilířem českého právního řádu, zrušit je nelze, nebude se o tom diskutovat a pokud je někdo může zkoumat, tak leda historikové a právníci.

V podobném duchu mluví i premiér Miloš Zeman nebo šéf ODS Václav Klaus, který v rozhovoru pro poslední vydání týdeníku Profil řekl: "na politické a právní úrovni se už nebudeme minulostí zabývat."

Je to zarážející, ale zatím se nenašel žádný český politik, který by se na dekrety podíval kriticky a alespoň konstatoval několik zjevných věcí:

Za prvé prezident Beneš vydal po válce desítky dekretů a z nich je skutečně problematických jen pár.
Za druhé: v těch pár soustavně napadaných dokumentech se hovoří o potrestnání "Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" - dávají tedy národnost na roveň prohřešku a opírají se zjevně o princip kolektivní viny, který je v dnešním civilizovaném světě naprosto nepřijatelný.
Za třetí: Dekrety umožnily, že se statisíce nevinných lidí ocitly po válce bez soudu v bezprávném postavení, byly obrány o majetek, posílány na nucené práce a nakonec vyhnány z domova.
Za čtvrté: Průměrně citlivý člověk je schopen pochopit, že Benešovy dekrety jsou pro mnoho vyhnanců frustrujícím symbolem dosti děsivých událostí.

Podobná konstatování nenarušují právní řád ani z nich nevzniká právní závazek, pouze představují jakousi elementární politickou vstřícnost vůči občanům sousedních států.

Často se říká, že kdyby byly problematické dekrety zrušeny, tuzemská právní konstrukce by se otřásla - jenomže každý soudný politik, včetně drtivé většiny představitelů sudetských Němců uznává, že o zrušení se zpětnou platností, které by mohlo vyvolat rozsáhlé majetkové a finanční spory, nemůže být řeč.

Například domy po sudetských Němcích v českém pohraničí už často vlastní třeba třetí nebo čtvrtý majitel, který nemá s vyvlastněním tohoto majetku nic společného a nelze z něj učinit nedobrovolného aktéra sporu mezi státem a etnickou skupinou.

Český stát by se ovšem od dekretů mohl odpovídajícím způsobem distancovat. Nedělal by to koneckonců jen kvůli cizině, ale i kvůli české společnosti: situace, v níž historici zkoumají právní dokumenty, řada z nich dochází k závěru, že jsou neobhajitelné a politici je přitom jakoby povinně označují za "pilíř", je schizofrenní a dlouhodobě těžko udržitelná.

A věc má ještě jeden nepříjemný dopad: Nejenže debatu o minulosti nelze jednostranně uzavřít, ale když se o to politici snaží, soustavně dodávají munici populistům typu Jörga Haidera, kteří téma dekretů dovedou vždycky šikovně otevřít, když je třeba posílit protičeskou náladu.