Referendum a přímá volba prezidenta

Adam Drda

S referendem je to podobné, jako s přímou volbou prezidenta: obě záležitosti mají své výhody i nevýhody a demokratický systém bez nich většinou může docela dobře fungovat. Z pohledu "fanatického" nebo - mírněji - "doslovného" demokrata, řídícího se zásadou, že vždycky rozhoduje vůle majority, je referendum téměř posvátným nástrojem.

Pak je tady ovšem druhý, obecnější a realističtější náhled: Když si něco myslí většina lidí, ještě to ani zdaleka neznamená, že si to myslí dobře. Člověk volí politiky a politické strany právě proto, že jim důvěřuje, že budou celé řadě věcí rozumět lépe, než on. Kvalita referenda jako institutu tedy spočívá vždycky v tom, jak uměřeně se s ním pracuje a o čem v něm občané mohou rozhodovat.

Sociální demokraté ústy místopředsedy vlády Pavla Rychetského říkají, že bez možnosti referenda je demokracie neúplná. To je poněkud nadnesené tvrzení: v Nizozemsku referendum není, v Německu je zatím jenom na úrovni spolkových zemí. Veřejné hlasování se navíc může snadno zvrtnout v ohrožení politického systému, pokud se nějaké konkrétní otázky ujmou populisté - tady nelze nepřipomenout "temelínskou akci" rakouských Svobodných.

A pak je tu problém témat. Pavel Rychetský řekl, že v referendu se mohlo kdysi rozhodovat třeba o tom, zda posunout restituční hranici před rok 1948. Ovšem bylo by spravedlivé, aby rovnostářská postkomunistická společnost určovala osud rodin, kterým bylo kdysi ukřivděno? Není přesně tohle otázka, kterou mají vyřešit politici, protože se od nich čeká, že budou schopni čelit veřejnému mínění, když uznají, že menšinový názor je pro společnost jako celek prospěšnější? Rychetský jako další případ uvedl otázku, zda stát potřebuje nadzvukové letectvo. Tady jsou snad pochybnosti ještě zjevnější - zmíněná záležitost je natolik spjatá se zahraniční a obrannou politikou, s finančnictvím a s vysoce odbornými problémy, že jí prostě nelze delegovat na laiky. Vláda by pak zřejmě nebyla chválena jako stoupenec co nejširší demokracie, ale spíš jako společenství, které se bojí odpovědnosti.

Odpor proti referendu representovala ve sněmovně část Unie svobody a zejména celá ODS. Jestliže se u levice dá říct, že by veřejné hlasování užívala nadbytečně, pak nechuť pravicových poslanců má chvílemi rozměr ideologie: Nepřipustili by referendum vůbec, jako nesystémovou záležitost, protože - podle nich - voličům stačí, dávají-li hlas politické straně, která má jasně čitelný program a toho se pak drží.

Jenomže kdyby se tenhle princip bral doslova, nemuselo by se hlasovat ani o přistoupení k Evropské unii - integraci mají přece v programu všechny strany kromě komunistů. Navíc se může stát, jako v případě opoziční smlouvy, že politici postupují v rozporu s program i předvolební rétorikou a když se nenajde síla, která by jim mohla nějak zabránit v účelových krocích, může se referendum stát docela užitečnou věcí.

Ze střetu pravice s levicí ale nakonec vyšel - zdá se - docela přijatelný návrh zákona: veřejné hlasování podle něj nemůže zasahovat do ústavy, nelze ho použít k určování výše daní, ani odvolání politika nebo úředníka z funkce, aby bylo vypsáno, musí se shromáždit půl miliónu podpisů. O definitivním osudu zákona musí ještě rozhodnout Senát, v němž se podle všeho odehraje dost napínavá debata.

K jedné věci by ale politici měli přihlédnout: česká Ústava počítá s referendem od roku 1994 a je mírně řečeno netradiční, aby nejvyšší zákon zůstával dlouhé roky nenaplněn.