Zahlazené stopy

Adam Drda

Lubomír Štrougal je zatím nejvýše postaveným československým komunistickým funkcionářem, kterého se podařilo dostat před soud. Včera byl zproštěn obžaloby a jakoby z toho rozhodnutí na první pohled vyplývalo celkové morální očištění, jako by soud říkal: Štrougalova minulost je bez poskvrny.

Je to samozřejmě nesmysl. Soudce Tomáš Hájek neurčoval, zda působení pana Štrougala v totalitní hierarchii bylo nebo nebylo ničemné - zkoumal jen to, zda se expremiér dopustil jednoho konkrétního porušení svých pravomocí, usoudil, že pro takové tvrzení je málo důkazů a rozhodl se podle zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného".

Těžko v tuto chvíli vynášet hodnocení verdiktu: Podle obžaloby Štrougal jako ministr vnitra v roce 1965 zabránil inspekci svého úřadu, aby předala generální prokuratuře výsledky šetření o tzv. Případu tří vražd, jichž se dopustili vyšetřovatelé StB. Měl tak znemožnit jejich potrestání. Důkazem je písemný pokyn na lístku papíru "Nepředávat, neprovádět žádná opatření, ponechat věc v klidu".

Soudce však tvrdí, že vyšetřování zmařila tehdejší prokuratura, která byla o Případu tří vražd dostatečně informovaná, že Štrougal nemusel nutně postupovat v rozporu se zákonem a že zmíněný lístek není jednoznačným dokladem jeho viny. Spis obsahuje stovky stran a velmi obsáhlé je i odůvodnění rozsudku. Pokud to všechno člověk pečlivě neprozkoumá a neporovná, nemůže soudcovo rozhodnutí zodpovědně komentovat. Musí připustit, že konstrukce obžaloby je možná neudržitelná.

Přesto existují pádné důvody pro rozčarování. Za prvé je Štrougalovo obvinění zjevně zástupné. Je vinen tím, že celý život sloužil diktatuře, že budoval a reprezentoval zločinný systém. Kvůli právní kontinuitě se však soud touto vinou nemůže zabývat a vyšetřovatelé tedy zkoumají, zda někde porušil komunistický zákon, zda byl tak neopatrný, že po tom porušení zanechal stopy. Všichni vědí, že se prostě hledá způsob, jak Štrougala aspoň trochu - aspoň za něco - potrestat.

Za druhé je Štrougalovo osvobození vnímáno pochopitelně v kontextu s dalšími, právě probíhajícími causami, jako je třeba proces s architekty akce Asanace: Exministr vnitra Jaromír Obzina možná nebude odsouzen, protože ho údajně chrání jakási prastará imunita, estébáci, kteří týrali lidi z disentu, odešli ze soudní síně se směšnými tresty. Jiné Kauzy se beznadějně táhnou, za všechny možno jmenovat Vlastizrádce z roku 1968.

To všechno potvrzuje, že vyrovnání s minulostí soudní cestou je v České republice passé. Někde je to spíš problém popřevratových politických rozhodnutí, jako u Štrougala a dalších vysokých papalášů, jinde jenom zjevná justiční neschopnost a neochota, jako u estébáků z Asanace. Dohromady to pak působí morální kocovinu. Obzina se může vesele smát do objektivů, Štrougal může rozšafně volat na novináře, že ho teď nejvíc zajímá hokej.

Spisovatel a písničkář Vlastimil Třešňák vystihl stav věcí docela trefně: ta část české společnosti, která si přála potrestání komunistických zločinců, je v situaci člověka, který žádal opravu splachovadla na záchodě a po měsících urgencí dostal od majitele domu oprýskaný starý kýbl…