Média taví nesmysly
v důvěryhodné informace

Ondřej Štindl

Vyvraždění lidických mužů se prý účastnili čeští četníci. Toto a další podobná tvrzení se poslední dobou objevují v části rakouského tisku, například v nejvlivnějším médiu v zemi - bulvárním deníku Neue Kronen Zeitung. České velvyslanectví se proti podobným tvrzením ohradilo v oficiálním prohlášení, v němž je označilo za "padělání údajů, které neslouží novinářské etice".

Česká ambasáda se v dané situaci zachovala asi přiměřeným způsobem. Nemá ale smysl očekávat, že by velvyslanecké prohlášení mělo nějaký zvláštní dopad. V myslích statisíců čtenářů Neue Kronen Zeitung se lidický masakr nadále bude odehrávat za spoluúčasti českých četníků. Jednak proto, že v současné atmosféře česko rakouských vztahů jsou asi mnozí Rakušané náchylní věřit čemukoliv špatnému, co se o Češích napíše. A také proto, že lidé obecně mají tendenci věřit tomu, co se píše v novinách.

A tahle víceméně automatická důvěra je vzhledem k měnící se tváři médií velice problematická. A nejde jen o to, že ve chvílích nouze bývá vlastní fantazie poslední oporou redaktorovou. Moc, jež se médiím připisuje, má korigovat výstřelky moci politické. V několika zemích Evropy však přestává existovat oddělení těch dvou mocí, které zmíněnou schopnost korekce podmiňuje.

Navíc je pozoruhodné, že se v tom procesu ani tolik neangažuje politika, která by chtěla ovlivňovat svět politiky, ale média, která prosakují do politiky. Někdy prosazují jimi vytvořenou politickou sílu jako v případě ředitele televize Markíza Pavla Ruska nebo italského premiéra Silvia Berlusconiho. Jindy jim stačí vlastní politická agenda jako v případě deníku Neue Kronen Zeitung nebo ředitele TV Nova Vladimíra Železného.

Koneckonců někteří analytici se domnívají, že motorem Berlusconiho politické kariéry nebyly ani tak jeho osobní ambice jako to, že v premiérství viděl cestu jak vybřednout z problémů se státními úřady. Není tedy divu, že konzumentům takto zaměřených médií se dostává zpráv upravených nebo dokonce vyfabrikovaných tak, aby vyhovovaly linii toho kterého sdělovacího prostředku, přičemž ta linie nemusí být ideová, ale obyčejně účelová.

Podobné manipulaci se v soudobém médiálním světě může velmi dobře dařit, protože záměrné zkreslování je leckde - třeba v Česku - považováno za v zásadě legitimní metodu a to i v médiích, která sama sebe nepovažují za vysloveně bulvární. Rozhodujícím měřítkem důležitosti zpráv se stala jejich takzvaná atraktivita, jejímž indikátorem může být buď míra mediální proslulosti aktérů, schopnost informovat o tom, kolik kdo bere, nebo, řekněme, míra všeobecné výstřednosti.

V takových případech se editoři s nějakým ověřováním věru neparájí a taky by dostali za uši, kdyby něco takového zkusili. Příkladů je mnoho, jeden český deník například kdysi na prominentním místě a v prominentní úpravě otiskl text, jehož autor horoval pro legalizaci mnohoženství. Článek přitom stál na argumentu, podle nějž všichni záletní manželé bytostně touží po tom, aby mohli se svými manželkami a milenkami sdílet jednu společnou domácnost.

Zjevné nesmysly se tak stávají legitimní a někdy i podstatnou součástí veřejného diskursu. V atmosféře všeobecné lhostejnosti vůči ověřitelným faktům se pak samozřejmě daří cílevědomým dezinformacím typu "lidické muže zavraždili čeští četníci". Až někdo napíše, že to byli Marťani, to bude teprve bomba.