Staré manýry v novém světě

Ondřej Štindl

Vzpomínka na jedenácté září loňského roku v Praze přivolá obraz lidí na ulici, užasle opakujících do mobilního telefonu různé varianty věty: "Děláš si legraci", bezradné politiky a publicisty nevědoucí, co u televizního kulatého stolu říci a o čem vlastně, nočního taxikáře, který namísto obvyklých veselých historek z městského provozu nahlas přemýšlel o tom, jestli má jít dát krev. Ve nezvykle ztichlém vlaku metra si lidé druhý den ráno přečetli, že svět se změnil. Všechno tomu také nasvědčovalo.

Po půl roce už vozy podzemní dráhy znějí lidskou konverzací jako obvykle a cestující čtenáři nacházejí ve svých novinách to co vždycky. Titíž politici se obdobným způsobem vyjadřují k týmž věcem.

Například nejžhavějším politickým tématem posledních dnů byly Benešovy dekrety - tedy záležitost nikterak nová. A souvislosti s nimi zazněla z prakticky všech stran víceméně nezměněná stanoviska, snad jen formulovaná trochu radikálnějšími slovy.

Repetitivní politice na stránkách tisku dodávají šmak recyklovaná vyprávění stále týchž celebrit. V sobotním vydání Lidových novin se Karel Gott v obsáhlém rozhovoru svěřuje, že je pro ženy romatickým příslibem, a že chystá novou desku.

Ve zprávách o nové kauze s údajně podezřelými obchodními aktivitami manželky ministra vnitra vyšlo na světlo i to, že pověstný impresário normalizační pop music František Janeček má ke špičkám demokratické politiky stejně blízko, jako kdysi míval ke komunistickým pohlavárům. Stanislav Gross a jeho manželka měli trávit dovolenou v jeho domě v Karibiku. Těžko najít výmluvnější důkaz toho, že svět se sice možná změnil, ale jinak vše zůstalo při starém.

V Praze možná. V jiných končinách světa ale možná je ve vzduchu nějaká změna. James Bennett z agentury UPI z Londýna píše o, jak říká, "seismických posunech" v britské politice a ekonomice a uzavírá následovně: "Očekávat, že se věci budou šinout stejným směrem jako v předcházejících letech by byla ta vůbec největší hloupost."

Andrew Sullivan zas ze Spojených států referuje o kulturním proměně, jejíž hloubku si Evropa ještě nestačila uvědomit.

Ty údajné posuny a proměny však, nahlíženy z Česka, vyhlížejí asi stejně reálně jako zápletka amerického thrilleru. Možná je v tom určitá setrvačnost, dějinám vždycky nějakou dobu trvá, než se doplazí do české kotliny - stačí si vzpomenout na konec 80. let, kdy často bouřlivé proměny, jimiž procházel někdejší východní blok do tehdejšího Československa jako by nedoléhaly.

Možná je v tom i trochu naivní víra, že ten, kdo zavře oči, není sám viděn, že usilovným lpěním na naučených stereotypech je možné se vytrhnout z rytmu okolního světa. A v případě potřeby že stačí, slovy Jana Vodňanského, "zaujmout včas pozici nezúčastněného pozorovatele".