Cesta do Běloruska

Adam Drda

Záměr Miloše Zemana odcestovat do Běloruska nevěstil nic dobrého a mnozí politici i členové "lidskoprávních" organizací jím byli znepokojeni. Dnes večer bude mít český premiér pobyt v Lukašenkově nedemokratickém státě za sebou a zatím to vypadá na dobrý konec.

Zeman se setkal s představiteli opozice, solidarizoval se s nimi, zajímal se o situaci na poli občanských práv a mluvil i s oběťmi politické persekuce. Jeho mluvčí prohlásil: "Lukašenko je autoritářský vůdce, je to diktátor. Je to poslední diktátor v Evropě po pádu Miloševićova režimu." A Zeman sám označil Bělorusko za "politické muzeum na evropské mapě".

	Cesta do podobné země je natolik neobvyklá, že by jí měl vysoký představitel státu konzultovat se širším politickým spektrem nebo by měl aspoň předem důkladně objasnit veřejnosti, co tam hodlá dělat, s kým se sejde, jaké cíle chce naplnit.

V zásadě tomu není co vytknout. Snad se dá doufat, že premiér dával citované názory najevo dost zřetelně a že rozlišoval mezi opozičními silami - jednal totiž se sociálními demokraty, ale i s členy strany, kterou jeden z tuzemských odborníků označil za běloruskou variantu ruských extrémních nacionalistů Vladimira Žirinovského.

Poněkud rozporně působí zprávy o setkání s vybranými šéfredaktory hlavních běloruských deníků. Ty jsou totiž, stejně jako ostatní tamní média, udržovány pod přísnou státní kontrolou a šéfredaktoři mají rozhodně blíž k establishmentu než k opozici.

Před několika dny prohlásil šéf Senátního výboru pro zahraniční věci obranu a bezpečnost Michael Žantovský, že Zeman jel s Lukašenkem vyjednávat, žádat ho o podporu Jana Kavana v kandidatuře na post šéfa Valného shromáždění OSN.Obvinění se nepotvrdilo.

Lukašenko prý o setkání velmi stál, ale premiér je podmínil účastí celé delegace Socialistické internacionály a zástupců domácí opozice. Jeví se to jako rozumný postoj: kdyby došlo ke schůzce mezi čtyřma očima, bojkotovaný prezident, který se svými odpůrci často nakládá jako se zločinci, pokud je rovnou nenechává beze stopy zmizet, by jí pravděpodobně později propagandisticky zneužil, vykládal by jí jako českou podporu.

Znamená to všechno, že strach ze Zemanovy cesty zplodila novinářská neprofesionalita nebo závistiví opoziční politici? Nikoliv, premiér si za nedůvěru může do značné míry sám. Cesta do podobné země je natolik neobvyklá, že by jí měl vysoký představitel státu konzultovat se širším politickým spektrem nebo by měl aspoň předem důkladně objasnit veřejnosti, co tam hodlá dělat, s kým se sejde, jaké cíle chce naplnit.

	Další potíž tkví v Zemanově nevyzpytatelnosti, v tom, že se jeho přístup k diktaturám a nedemokratickým postupům nedá předvídat.

Vypadá vskutku podivně, když prezident Václav Havel jeden den odsoudí způsob, jímž běloruský režim naložil s nepohodlnými novináři a druhý nebo třetí den vyrazí předseda vlády do kritizovaného státu na návštěvu. A fakt, že Zeman necestoval oficiálně jako český premiér, nýbrž jako člen delegace Socialistické internacionály, na tom příliš nemění: premiérský post se prostě nedá na pár dní odložit.

Další potíž tkví v Zemanově nevyzpytatelnosti, v tom, že se jeho přístup k diktaturám a nedemokratickým postupům nedá předvídat. V úterním rozhovoru pro ruský deník Izvěstija odsoudil palestinský terorismus a zároveň podpořil krvavé ruské tažení pro Čečensku. Nevadila mu cesta jeho podřízených do Iráku za obchodem ani podpora zrušení embarga na Castrovu Kubu, ale současně se po nástupu Haiderovy strany Svobodných neváhal připojit k protirakouskému táboru.

Příkladů takové rozpolcenosti by se našlo víc, a ačkoli Zeman není jediný podobně "postižený" evropský politik, jeho rozhovory dokazují, že funguje jako jedinečná neřízená střela. Jako by se s nikým neradil, nikoho nerespektoval, jako by provozoval svou vlastní zahraniční politiku. Její skutečné výsledky občas vyplavou na povrch až s jistým zpožděním. Snad to nebude běloruský případ.