Ne vždy může vítěz brát vše

Adam Drda

Mezi prezidentem a ODS to opět zajiskřilo. Václav Havel totiž koncem minulého týdne prohlásil, že po červnových volbách do sněmovny možná nepověří sestavením nové vlády předsedu vítězné strany, nýbrž bude hledat politika, který má největší šanci být při vyjednávání o novém kabinetu úspěšný.

Zástupci ODS jsou s jeho plánem nespokojeni. Domnívají se, že vládu má automaticky sestavovat vítěz voleb. Například místopředseda strany Petr Nečas řekl:

"Pan prezident je manipulátor politické scény, který zjevně nechce respektovat parlamentní demokracii. V podstatě sděluje občanům, že je jedno, jak budou volit, ale rozhodovat bude samojediný vládce na Pražském hradě".

	Ústava nedává prezidentovi jistou volnost náhodou. Pokud by ve volbách zvítězili xenofobové nebo jinak nebezpeční lidé, je v zájmu demokracie nanejvýš žádoucí, aby je hlava státu k sestavování vlády nepustila.

Citovaná silná slova Petra Nečase naznačují, že se objevil kruciální problém. Vyplývá z nich toto: Pokud Václav Havel nepověří sestavením nové vlády jako prvního vítěze voleb, naruší demokracii, bude manipulovat vůlí voličů a způsobí, že z voleb možná vzejde kabinet, který z nich vzejít neměl.

Česká Ústava sice prezidentovi nepřikazuje, komu má dát pověření, ale skutečnost, že to má být vítěz voleb, se rozumí jaksi sama sebou. Takový názor nezastává jen ODS, která ho chtěla dokonce do Ústavy vepsat, ale i řada sociálních demokratů, v první řadě premiér Miloš Zeman.

Ovšem Ústava nedává prezidentovi jistou volnost náhodou. Pokud by ve volbách zvítězili xenofobové nebo jinak nebezpeční lidé, je v zájmu demokracie nanejvýš žádoucí, aby je hlava státu k sestavování vlády nepustila. Je představitelné, že za jistých okolností budou v Česku za pár let nejsilnější komunisté. Ale proč by je měl prezident upřednostňovat před demokraty?

V takové situaci může na osobě, která má za úkol vystavět vládu, hodně záležet, půjde-li o člověka, schopného eventuelní partnery komunistů přesvědčit, nabídnout jim víc a dosahovat kompromisů. Pro argument, že vítězná nemá mít automatický vládní nárok, je možno sáhnout i do moderní české historie: v roce 1935 vyhrála přece v Československu volby Henleinova SdP.

Pokud jde o údajnou "manipulaci vůlí voličů", je to rovněž problematické. Jestliže vítězná strana nedostane nadpoloviční většinu, pak se dá tvrdit, že má nejvíc stoupenců, ale už ne to, že si většina lidí přeje, aby vládla.

	Z výsledku dejme tomu třicet procent hlasů prostě vládní nárok nevyplývá, a je nejasné, proč by prezident neměl dát - po sérii konzultací - přednost zástupcům jakékoli politické většiny, kteří přijdou s hotovým "vládním plánem".

Z výsledku dejme tomu třicet procent hlasů prostě vládní nárok nevyplývá, a je nejasné, proč by prezident neměl dát - po sérii konzultací - přednost zástupcům jakékoli politické většiny, kteří přijdou s hotovým "vládním plánem".

Něco podobného se stalo před pár týdny v Maďarsku. Volby vyhrála pravice, ale protože nemá partnera je odpočátku jasné, že kabinet budou sestavovat socialisté, dohodnutí předem s liberály.

Netřeba dodávat, že hlava státu v podobném případě nerozhoduje jako "samojediný vládce", jak říká Petr Nečas: Bez dohody politických stran nemůže přece prezident udělat vůbec nic.

V tomto ohledu jsou důležité konzultace, které Havel zmiňuje. Z nich podle všeho vyplyne, kdo s kým vytvoří většinu, kdo s kým hodlá spolupracovat. Jmenovat osobu z menšinového politického tábora by bylo zcela zbytečné, protože hlavní slovo má nakonec Poslanecká sněmovna.